Tento článek je překladem originálu Life on the Line nejmenovaného pilota společnosti Ryanair - pozn. redakce
Stres je tichý zabiják
Včera večer jsem se přesouval na sem letiště, odkud budu létat během příštích pěti dnů. Je to naše nová báze. Nikdy předtím jsem tu nebyl a neznám dobře ani místní „speciality“ (bezpečnost, místnost pro posádky, kde se najíst, kam zajít, jak se dostat do hotelu…). Ačkoliv jsem si většinu „přípravy“ udělal hned během prvního dne svého právě končícího volna, ještě v pátek jsem čekal na konečný rozpis služeb, abych mohl zahájit složitý proces rezervace ubytování a maraton rozesílání čísla své platební karty po celém internetu (abych se tím vyhnul poplatkům za jejich případné storno na poslední chvíli). Prošel jsem běžné weby, ale i tak mi to zabralo dobré dvě hodiny, než jsem narazil na správný hotel, lety, během kterých se povezu na jump seatu, postahoval důležité informace o letištích a naučil se místní zvyklosti, které by po mě šéfpilot nové báze mohl vyžadovat.
Předchozí noc jsem strávil na Stanstedu jenom proto, že včera – v poslední den mé dovolené – neletěl žádný spoj sem na naši novou bázi. Jinými slovy, místo tří dnů dovolené jsem měl jenom dva dny volna, abych mohl jít následující den vůbec do práce, a z těch dvou dnů jsem ještě jeden strávil plánováním toho celého výletu. Je zbytečné dodávat, že jsem si zrovna moc neodpočinul. Ale co já přece můžu vědět, vždyť rozpis „pět dní služba - čtyři dny volno“ byl schválen vědci až z NASA…
A tak si jako hrdý astronaut kráčím terminálem směrem k bezpečnostní kontrole. Na Stanstedu je celkem klid, žádné fronty. V hotelu jsem si jako obvykle připravil svá kabinová zavazadla, notebook hezky navrchu na oblečení a všechny tekutiny poctivě rozdělené do stomililitrových lahviček. Jsem si bezpečně jistý celým tím procesem kontroly, otevírám nyní všechna svá zavazadla, stoupám si do oddělené řady pro personál aerolinek, ukazuji ID a procházím detekčním rámem. Ozývá se varovný signál a rázem u mě stojí příslušník ostrahy letiště a začíná mě rukama osahávat na genitáliích s dotazem, zdali mám při sobě něco ostrého a kam dnes letím – všechno asi tak ze vzdálenosti pěti centimetrů od mých úst, snad aby se přesvědčil, že nejsem pod vlivem nějaké lihoviny. Stručně mu odpovídám a raději si rychle balím své tašky, abych už byl co nejdřív na cestě ke gatu.
V tom se mě však jiný člen ostrahy ptá, jestli může prohledat můj kufr, na což samozřejmě přikyvuji, co taky jiného můžu říct. A tak všechny mé pečlivě složené a vyžehlené košile záhy opouští meze mého kufru a vybrané kusy spodního prádla dokonce okusí „čistotu“ místní podlahy. Vzhledem k za mnou postávajícím dámám z jiné posádky je to docela trapné. Sekuriťák, kterého ani na chvíli nenapadlo, že by se mohl třeba omluvit, nyní bere do rukou mé 100ml lahvičky a začíná je podrobovat jakémusi výzkumu. A tak mine deset minut, abych byl, poté co jsem si sebral všechny své věci, na cestě k odletu a pevně doufám, že mám to nejhorší z dnešního dne za sebou a už mě čekají jen samé skvělé zážitky.
Kam se poděl respekt? Kam se poděla slušnost?
Pomalu přicházím k odletům, když mě zastavuje slečna zpoza jednoho z pultíků. Takový ten stánek, kde se primárně kontroluje velikost příručních zavazadel nebo si tu můžete zaplatit přednostní odbavení. Slečna se ptá, kde mám svou ID kartu. Odpovídám, že ji mám pod bundou a proč se vlastně ptá. Konec konců, není tady kvůli ostraze a do budovy už jsem se stejně dostal. Přišla však studená sprcha. „Jste povinen mít ID kartu vždy viditelně na vrchu, můžete si ji vyndat?“ Pardon? Asi jsme se ještě nepotkali, jak že se jmenujete? Kam se poděl nějaký respekt???
Konečně jsem u gatu. Ujišťuji se, že obrazovka ukazuje status „on-time“ u mého letu, tedy že poletíme na čas. Jako obvykle je tu dlouhá fronta cestujících. Gate agent právě oznámil začátek boardingu. Všechno konečně vypadá dobře. Poslušně se snažím dodržovat zásady jumpseatingu. Částí mé domácí přípravy bylo totiž i studium předpisu č. 23 ohledně tohoto druhu cestování, který je pochopitelně určen výhradně pro členy posádky. Píše se v něm, že bych měl na palubu vstoupit jako poslední, a tak zatím v klidu sedím a sleduji ten mumraj pasažérů.
Vidím, že jeden z cestujících byl před nástupem do letadla vyzván agentem k předložení svého příručního zavazadla, asi že je moc velké. Pánovi je asi 80 a cestuje evidentně sám. „Pane, vaše taška se musí vejít do tohoto rámu, jinak musíte zaplatit 50 liber poplatek.“ Samozřejmě, že se tam ta taška nevešla. Trochu jsem se do toho vložil a navrhl jsem, aby to vyzkoušeli kolečky nahoru. Bohužel, ani to nefungovalo. A tak ten 80letý pán, vkleče a před zraky všech ostatních pasažérů, přerovnává své oblečení a snaží se ho co nejvíce uhladit, aby se kufr trochu ztenčil. Poté, co gate agent tyto pokusy sleduje s vytrvalým úšklebkem, zavazadlo se konečně do rámu vejde. Je mi vážně stydno. Raději ze sebe sundavám cokoliv, co ze mě dělá de facto člena posádky na tomhle letu (což není tak jednoduché, když podle předpisu č. 23 mám mít na sobě celou uniformu…). Nakonec ke mně přichází dispečer od gatu a ptá se: „Kámo, jaké je tvé identifikační číslo?“ Jednak nejsem váš „kámoš“ a druhak mě moc těší… Kam zmizela obyčejná lidská slušnost?
S příchodem do letadla zjišťuji, že vedoucí kabiny není zrovna z těch pohodových. Ihned po mě chce ID (žádný pozdrav nebo jak se mám, proč taky…). Ale co, je to běžný postup, tak pokorně ukazuji kartu. Mám s sebou dvě tašky. Gate agenta jsem se předtím ptal na počet cestujících, takže vím, že jich je jenom 118. Neměl by být žádný problém vzít si s sebou zavazadla na palubu, ale vedoucí kabiny chce, abych jedno z nich nechal v zavazadlovém prostoru a žádá dispečera, aby ho odnesl dolů. Zkusil jsem vyjednávat, protože to vypadalo, že v přihrádkách nad hlavami cestujících je místa víc než dost. Její odpověď ale zní: „Jste si vědom procedury jumpseatingu?“ Aaaaaa, klid, nerozčiluj se, říkám si. Za pár minut budeš sedět a pustíš si příjemnou hudbu. Myslím také na studené pivo, které na mě čeká po příletu. Takže se nakonec usměju a přizpůsobuji se…
O pár minut později, poté co jsem se seznámil s posádkou, jsem si našel pěkné místo mezi cestujícími (když jsou volná místa v kabině, na jump seatu nebudu…), samozřejmě mimo řady 1, 2, 16 a 17, a zhluboka jsem se nadechnul. Už to mám skoro za sebou, tak můžu v klidu odpočívat. Po vzletu trpělivě čekám na dokončení checklistu a hypnotizuji obrázek bezpečnostního pásu, který ne a ne zhasnout. Chci co nejrychleji najít svá sluchátka, abych se vyhnul všem těm oznámením, která budou za chvilku následovat. Bohužel, kontrolka zůstává svítit až do dostoupání letové hladiny, asi aby posádka mohla dostat svá teplá jídla, která šla hned po vzletu do trouby.
A tak tedy poslouchám několik hlášení, snažících se prodat noviny, cigarety, teplé jídlo a další služby. Jako obvykle je hlasitost úplně na maximum, takže ani nemůžu zavřít oči, abych si na pár minutek zdřímnul. Navíc, miminko za mnou nepřestalo od pushbacku brečet.
Jakmile zhasíná bezpečnostní pás, zvedám se a jdu si pro tašku, jen abych si uvědomil, že sluchátka mám v té druhé tašce, kterou jsem se nutně musel na žádost vedoucí kabiny vzdát. Můžu si v tu chvíli jen povzdechnout a poslouchat, jak se ona vedoucí právě snaží prodávat kalendáře…
Konečně dorážím do cíle. Jak už jsem se zmínil, neznám to tu, takže následuji ostatní cestující a procházím celou pasovou a celní kontrolou. Po patnácti minutách stání ve frontě jsem konečně venku. Je tma, zima a prší. Jsem unavený, ale mám před sebou vidinu studeného piva, teplého jídla a pohodlné hotelové postele. Na letišti ale není žádný taxík ani autobus. Už tu čekám půl hodiny, úplně promočený a v tu chvíli stojí můj život za houby.
Díky jízdě taxíkem a několika eurům nakonec dorazím do hotelu, kde ovšem nikdo není. Je to malý rodinný hotel a nikdo mě evidentně nečeká. Recepční po chvíli nacházím v hotelové kuchyni. Konečně jsem se dostal do pokoje, zapínám topení, nařizuji na ráno dva budíky, připojuji se přes wifi na skype, věším si košile pomačkané kontrolou na londýnském letišti a za chvíli mířím do baru.
Během jídla si procházím počasí v mé zítřejší destinaci (díky bohu za wifi signál v restauraci). Je to ale špatný nápad – hned ráno mě čeká dvakrát Polsko a předpověď dává mlhy po celé zemi, bude to opravdu výzva. Ale co, zapomenu na to, může se to ještě zlepšit, tak volám na číšníka: „Můžu dostat ještě jedno? Malý, prosím!“
Jsem jen maximálně vynervovaný!
Ve 4:15 ráno vypínám už druhý budík a musím vstávat, abych nezaspal a neměl hned první „áčko“. Nespal jsem dobře. Zdálo se mi o go-aroundech, odklánění na ukrajinská letiště za sněhových bouří… vše navíc s letovými hladinami v metrech a s ruským ATC. Netuším proč. Ani od žaludku mi není dvakrát – nechci zacházet do detailů, ale toaletu jsem za noc navštívil několikrát.
Dorážím na terminál a mým prvním úkolem je sehnat velké latté, protože v hotelu se snídaně nepodává před šestou hodinou ranní. Hotovo, dále je na řadě jídlo, a tak se zastavuji pro několik šunkových sendvičů, jaké se prodávají na pumpách. Otázkou je, jestli mi místní „ochranka“ povolí tekutiny. Měl bych si pití koupit před bezpečnostní kontrolou? Nevím, jestli tu je nějaký obchod nebo automat po kontrole, tak to riskuji a dva drahé pomerančové džusy končí v mé tašce.
Postavil jsem se do fronty na kontrolu a zjistil jsem, že mám jen 48 minut do plánovaného odletu a možná se tu tak hned uvedu pozdním příchodem. Ouha. Doufám, že druhý pilot nezpanikaří a nebude volat na plánování posádek přesně 44 minut před odletem, když mě nikde neuvidí. Nezná mě, já neznám jeho a nevím, kam zavolat a ujistit ho, že za pár minut jsem tam. Začínám se nervovat.
Kontrola mi samozřejmě vzala oba mé džusy, ale hlavně, že už jsem za ní. Vypadá to, že dneska budu mít žízeň a nejsem si jistý, jestli je v briefingové místnosti voda. Zítra už budu chytřejší. Jsem konečně na kýžené straně letiště a rychle běžím k místnosti posádek.
K mému překvapení tam druhý pilot ještě není, i když jsem sám dorazil pozdě. Ptám se ostatních, ale nikdo ho neviděl. V pohodě, nic se neděje, za chvilku tu bude. Sedám si k poslednímu volnému počítači, ostatní jsou zabrané jinými druhými piloty (evidentně místními, protože dobře vědí, které počítače fungují), a několika členy jiných posádek, kteří si připravují lety. Samozřejmě je ten poslední počítač extrémně pomalý a stránka s přihlášením do systému se otevírá asi pět minut. Zbývá jen 35 minut do odletu a já nejsem ani zdaleka hotový a navíc mi chybí druhý pilot. Ale ten už přibíhá, zpocený a bez dechu. Třikrát za sebou se omlouvá, je vystresovaný a stydí se, že dorazil pozdě (kvůli dopravě). Říkám mu, pohoda, máme čas. (No, kéž by…)
Když jsme na to dva, tak by papírování mělo zabrat jen pár minut a pak můžeme vyrazit. V tu chvíli se objevuje naše vedoucí kabiny a ptá se po zprávě o letu. Odpovídám: „Dobrý den, já jsem XXXXX a rád vás poznávám.“ Uvědomila si, že mohla být zdvořilejší a tak se taky nejprve představila a žádá mě o různé časy a heslo ke dveřím do kokpitu. Říkám, že ty údaje ještě nemáme připravené, ale že budeme mít vzápětí briefing s celou posádkou.
Zatímco se druhý pilot snažil vytisknout všechny papíry, uvědomil jsem si, že musíme stihnout náš slot. Vracím se k němu, aby mi hned řekl, že některé letové plány v počítači chybí a v tiskárně navíc došel inkoust. Ok, jedno po druhém. Prosíme posádku vedle, jestli si u nich můžeme něco vytisknout. „Klidně, ale myslím, že došel papír,“ zní odpověď. A kde je???
Pověřuji druhého pilota tiskem a volám na Plánování letů, abych získal ty chybějící letové plány. Vytáčím třikrát, než se vůbec dovolám. Zrovna když telefonuji, tak za mnou přichází vedoucí posádky s tím, že jedné z letušek není moc dobře. Dobře, hned tam budu. Jdu zpátky za druhým pilotem, abych si ověřil, že už má všechny letové plány, ale samozřejmě tam nejsou. Samozřejmě! Ale tohle je přece normální, nebo ne? Říkám mu, aby chvilku počkal a pak tam znovu zavolal. Zatím musím promluvit s nemocnou letuškou.
„Co se děje?“ ptám se. „Od včerejška mě bolí uši, nevím, jestli jsem schopná letu.“ Není to asi dobrý nápad, tak jí navrhuji, ať s vedoucí kabiny zavolají na plánování posádek a ať požádá o náhradu. Druhý pilot mě mezitím informuje, že letové plány pořád nemá a že už dvakrát volal OPS. Počkáme tedy ještě chvilku, někdy to trvá, než všechno projde systémem.
Zatímco si začínáme procházet počasí, všímám se, že nemocná letuška brečí do telefonu. Na moji otázku odpovídá, že jí chtějí na posádkách dát absenci, protože není schopná letu. Vzal jsem si telefon a mluvím s tím chytrákem na druhém konci. Ptám se ho, proč jí dává „áčko“, když je tady přítomná a připravená letět, ale na moje doporučení požádala o náhradu. Na letišti je přece připravený záskok, takže let zpožděný nebude. V telefonu se zdvihá hlas a se silným polským přízvukem se ptá, kdo jsem. Rázně odpovídám, že jsem kapitán letadla a že by měl ten hlas zase snížit. Říká mi, že je tu stanovený nějaký postup a že se slečna nemůže hodit marod dvě hodiny před odletem. A zavěsí. Prosím? Zkouším letušku uklidnit a říkám jí, ať jde za doktorem a vyplní formulář o nemoci. Dodávám, že na konci dne napíšu zprávu, kde všechno vysvětlím a té absence jí zbavím.
Druhý pilot už je hotový, všechny papíry jsou vytištěné. Zbývá 20 minut do odletu, musíme jít! Jenže předpověď počasí pro polská letiště je katastrofální, méně než minima pro CAT 1 na většině letišť v okolí naší destinace. Naštěstí je jednou z alternativních možností Varšava a ta má jako jediná v Polsku CAT 3. Přesně v tu chvíli mi druhý pilot sděluje, že naše letadlo má sníženou úroveň na CAT 1. Nemůžu uvěřit, co je tohle za den. A to ještě nezačal.
Znovu volám Plánování letů a vysvětluji, že kvůli té mlze potřebujeme letadlo certifikované pro CAT 3. Dispečer mi na to dopovídá, že jemu se počasí zdá v pohodě a nevidí důvod, proč bychom potřebovali takovou certifikaci. Říkám, že předpověď pro náš plánovaný přílet ukazuje dohlednost 200 m v mlze a to že je dostatečný důvod pro změnu letadla. Po chvilce vyjednávání souhlasí s přiřazením jiného stroje. Kam se ale poděla podpora u téhle společnosti???
K novému letadlu jsme dorazili 15 minut před plánovaným odletem a zjistili jsme, že budeme muset odmrazit. Super, jsme ve frontě na odmrazování a přišli jsme o slot. Tohle je přece normální den, nebo ne? Při briefingu mi druhý pilot říká, že ATIS dává brzdící účinky Medium-Good. Dobře, pojďme se teď pustit do výpočtů kluzké ranveje. Druhý pilot mi ale říká, že tohle nedělal od typovky a nepamatuje si to úplně přesně, protože to je jeho první zima. Bez problému, projdeme si to spolu pomalu. Bezpečnost nade vše.
Pushback nakonec přichází 25 minut po původně stanoveném času odletu – den začíná. Jenže jsem už teď úplně vyřízený. Nemám žádnou energii a cítím jen prázdnotu. Je to jako špatný sen, ze kterého se mám za chvilku probudit. Je to první část z 20 následujících, které přijdou v příštích pěti dnech s průměrným block-timem kolem devíti hodin ve složitých zimních podmínkách. Bolí mě břicho, bolí mě hlava, nesnídal jsem a měl jsem jen jedno kafe. Spal jsem jenom krátce a navíc přerušovaně.
Sleduji blikající majáček auta, které nás vytlačuje ze stojánky, a moje oči jsou na něm zafixované. Fyzicky jsem přítomen, ale myslí jsem úplně někde jinde. Mám pocit nereálné situace, ale mám před sebou let s šesti členy posádky a 180 lidmi na palubě. Tohle je moje práce, můj život. Jsem silný, zažil jsem to už dřív a vždycky to fungovalo, tak proč ne teď. Znám přece svoje hranice. Nebo ne? Jsem schopný letět, cítím se dobře, doufám, že všechno půjde bez problému. Ne, nemám problém s egem… Je to v pořádku, jsme profesionálové. Jaké jsou limity bočního větru? Kolik máme paliva? Druhé záložní letiště je CAT 3, to by mělo být v pohodě. Je doba působení odmrazování v pořádku? Jaký by byl kód pro zpoždění? Jaký je vlastně šéfpilot této báze? Zpochybňuje rozhodnutí o palivu? Ne, jsem v pohodě, zvládnu to… Jsem jen maximálně vynervovaný!
„Clear to start two,“ říká hlas ze země do sluchátek…