A tak v pátek jdu spát s tím, že mám přidělený slot na přílet, podaný letový plán, aeroplán na kraji hangáru a domluvené spolucestující. Trošku jsem znejistěl při pohledu na počasí, co se k nám valilo od západu, ale rozborem METARů z Norimberku a Mnichova jsem usoudil, že to až tak moc zásadní nebude a že to snad stejně přes noc přejde.
Ráno vstávám před východem slunce, beru počasí a vypadá to dobře – sice asi trošku zmokneme, ale ne moc a jenom ráno. Budím první spolucestující a v režimu maximální tichosti (neprobudit zbytek rodiny) opouštíme byt. Dole před domem nás kromě lehkého deště čeká zbytek výpravy a přesouváme se na letiště a k aeroplánu.
Dle dohody je Piper na kraji hangáru, dívám se do nádrží a je plno, jak bylo domluveno, a tak po dokončení předletové prohlídky využíváme rezervu na stručnou snídani. Slot na přílet máme na 08:40 místního času, a tak se pár minut po půl osmé pomalu usazujeme. Trošku nás znejistí kamión, který něco patrně přivezl do vedlejšího úlu a pro parkování si vybral to jediné místo, kudy musíme projet na pojížděčku Alfa, ale nakonec odjel bez přemlouvání.
Motor naskakuje bez problému, poslouchám ATIS a pak jako již téměř tradičně při žádosti o pojíždění zapomínám říct, odkud vlastně chci jet – prostor před úlem není z věže vidět. Pojíždění dostáváme nejkratší možné – po A na vyčkávací místo 10, a tak ještě na vyčkávacím místě musíme trošku zahřát motor. Kontroluji usazení a připoutání cestujících na zadních sedadlech a znovu připomínám (marně), že když se ozve nějaký jiný hlas ve sluchátkách, tak že mají okamžitě přestat mluvit.
Vzlet máme povolen, po vzletu se zdravíme s Inkou na Brno Radar a stoupáme FL50 v "cavokovém" počasí. Na Přerov Věž pobudeme jen chvíli a už jsme přeladěni na Ostrava Radar. Provozu tam moc překvapivě není a teprve u letiště zjistíme proč – z původně plánovaných přibližně 40 letadel jich přiletělo ani ne třetina – zbytek patrně odradilo nejisté ranní počasí.
Na dráhu 22 přistávám včetně nácviku vyplavání a na úrovni TWY B vyjíždím na dočasnou pojížděčku doprava – na stojánku návštěvnických letadel. Platíme velmi přiměřených 500 Kč za přistání a na ruku dostáváme pásek (se kterým by nás měli pustit nejen zpět k letadlu, ale i do leteckého brloh), a vyrážíme směrem k B-52. Ačkoliv je teprve pár minut po deváté hodině, tak fronty na nakouknutí zvenku do kabiny přes sklo jsou už dlouhé. Naši spolucestující začínají mít po dlouhé cestě hlad a žízeň, a tak vezmeme zavděk prvními stánky.
Prohlídka statické ukázky a stánku s leteckou veteší nepřinesla nic, co bychom neočekávali, ale vítr je stále relativně čerstvý. Podíváme se tedy na první z mnoha ukázek pozemní techniky (Dny NATO nejsou jen letecký den) a usazujeme se v minibusu, který by nás měl odvézt na druhou stranu letiště do Leteckého brlohu. Sice nevíme, co nás tam čeká, ale tušíme, že by tam nemusel foukat vítr a že by tam mohl být nějaký teplý čaj.
Naše očekávání bylo splněno – míst na sednutí uvnitř hangáru letecké školy Let´s Fly bylo více než dost a občerstvení tady bylo taky. V tomto prostoru se také pohybovaly vystupující posádky (a bylo zde celé zázemí včetně briefingových služeb) – a tak si někteří členové naší výpravy užívali fakt, že u vedlejšího stolu sedí někdo z Red Arrows. Ale modré kombinézy svědčí spíš o pozemním personálu.
Náš původní plán na krátkou návštěvu zde operativně měníme na celodenní pobyt a vzhledem ke zlepšujícímu se počasí se postupně přesouváme k venkovnímu stolu – s výhledem na letové ukázky. Právě včas, abychom viděli průlet francouzského KC-135 s naším Gripenem. Začínáme oceňovat polohu brlohu – od letové stojánky nás dělí nějakých 50 metrů a ani letové ukázky nemáme příliš vzdálené. „Display line“ je v Ostravě z provozních důvodů situována netradičně kolmo na vzletovou a přistávací dráhu – a je vyznačena na zemi – viz foto z příletu.
Vystoupení rour F-16 či MiG-29 jsem svého času vídával pravidelně, a tak jsem zde neměl jinak vysoká očekávání – bral jsem to prostě jako nutné zlo, než se program dostane k B-52 a zejména k Red Arrows.
Ale hned po prvním vystoupení turecké F-16 jsem změnil názor – nic ve stylu let minulých (průlet rychle, průlet pomalu, zatáčka doprava, zatáčka doleva, zamávání a přistání). Krásně komponovaná a velmi dynamická letová ukázka, která měla hlavu a patu a bylo se na co dívat. V případě jednoho průletu bylo slyšet i něco drobného navíc – display machmetru určitě nebyl daleko od čísla 1.00. Navíc laťka ve výšce průletů byla tímto vystoupením nastavena i pro další vystupující.
Italský pilot Eurofighteru to neměl jednoduché – aeroplán je to o poznání těžší než F-16, ale opět předvedl krásné vystoupení – zakončení průletem na zádech v ose dráhy, vytaženého do půl přemetu do polohy na finále. S okolo stojícími piloty (amatéry, co přiletěli stejně jako my) jsme se „odborně“ shodli, že to z té výšky a vzdálenosti nemůže dostat na zem. Neměli jsme pravdu ;-).
Polovina slovenského letectva, tedy dva kusy MiG-29, předvedla vzdušný boj a jako jediná také perfektní přistání ve skupině. Při vystoupení dvou polských Su-22 jsme jenom vzpomínali na skupinu čtyř českých Su-22 z Náměšti, kterou pod názvem Duha v 90. letech vodil tehdy pplk. Kankia. Jejich pojíždění ve slamácích se prostě zapomenout nedá.
Další na programu byla skupina Ramex Delta – 2x Mirage 2000 – kterým lze vytknout jen moment překvapení při jednom z nízkých průletů – výhled na východ jsme měli blokovaný hangárem. Nic z ruk nám ale nevypadlo, nic se nerozlilo. K impozantnímu vystoupení B-52 snad jen poznámku, že jsem nechápal, proč mají na konci průletu otevřené spoilery na levém křídle – když se za pár sekund začal ten kolos naklánět, tak jsem pochopil, že to byl povel k zahájení zatáčky. A taky si někdo všiml, že při pojíždění se nápadně podobá Vivatovi – také nakloněn na jednu stranu. Red Arrows snad nemá smysl ani komentovat, to se prostě musí vidět.
Pro nás byl konec jejich vystoupení znamením začít se přesouvat k aeroplánu na odlet domů. Bohužel minibus musel při každé cestě přejet přes práh dráhy 22, a tak intervaly nebyly z nejkratších. Naše nervozita poněkud stoupala s každou minutou, jak se nám blížil odletový slot. Program se ale zvolna natahoval, a tak začalo být postupně jasné, že plánovaný čas odletu bude pouze informativní záležitost – i s ohledem na počet letadel na stojánce.
Nakonec jsme se k letadlu dostali včas a od něj jsme sledovali precizně a ladně odlétanou ukázku britského Hawku v sóle. S Alcou, která letový den zakončovala, už jsme srovnávat nemohli. Slot na odlet jsme měli hned po jejím vystoupení a z Piperu 28 se prostě nahoru dívat nedá.
Řízení odletů (a to nejen GA, ale i řady dalších) probíhalo profesionálně klidným a rozhodným hlasem z Mošnov Věž – když ještě předtím pomohli bezpečně na zem posádce Cessny 172, kterou zavřelo počasí poblíž. Startujeme jako jedni z prvních do deště a oblačnosti, ale s tím počítáme – plánek máme podaný jako IFR a počasí v Brně je více než dobré. Jedinou drobnou starostí letu zpět byl hlas: „Tatí, mně se z té bílé okolo nás dělá špatně.“ – ale naštěstí se i dcera záhy přidala ke spáčům na zadní sedačce a vydrželo jim to až na finále do Brna.
Rád bych pořadatelům poděkoval za výborné zázemí v průběhu dne a už se těším na příští rok.
Fotogalerie k článku
Autoři fotografií: Josef Šimon, Marek Mincbergr
