Souhlasné pokyvování hlavami vyvolala zpráva, že letošní trať je opět jednodušší, než ta loňská. Mezi účastníky to trošku zašumělo, když nám bylo řečeno, že ramena, která budou nakreslena přímo na zeměkouli (tj. že nepoletíme podle čáry v mapě, ale budeme sledovat něco na zemi), budou dvě. Loňský úspěch sledování železnice Patrika totiž inspiroval, a tak jsme si letos vyzkoušeli sledování řeky.
Na rozdíl od loňska nebylo příliš mnoho dotazů – zkušené posádky se dozvěděly všechno a bylo zcela evidentní, že začátečníci měli dopodrobna nastudovaný návod na navigační soutěže, který Patrik pravidelně aktualizuje.
Již tradičně byla kromě sportovní kategorie vyhlášena i kategorie oddechová, která je určena pro začínající posádky a představuje tak ideální způsob seznámení se s navigačním lítáním – bez znechucení z posledního místa, které může slabší jedince odradit od dalšího závodění. Tolerance měření času pro oddechovou kategorii byla +/- 20 sekund na rozdíl od kategorie sportovní, kde bylo běžných +/- 2 sekundy.
Foto Patrik Sainer
Naprostou novinkou byla letos kategorie dětí – úkoly pro ně byly sestaveny těmi nejzkušenějšími navigátory a soutěž probíhala na křídou vytyčené trati v hangáru. Původní předpoklad, že dětská soutěž byla vypsána zejména pro děti ředitele soutěže a jeho manželky, se ale nepotvrdil – Natálka byla až druhá.
Příprava na zemi
Výpočtářem soutěže byl již tradičně Martin Hřivna se svým navigačním programem, který měl nelehký úkol sestavit pořadí tak, aby to vyhovovalo požadavkům na střídání posádek na letadlech či změny na poslední chvíli díky opožděnému příletu – což byl zrovna případ naší posádky.
Mezi předáním přípravy a vzletem je na této soutěži 45 minut, což je s ohledem na již v mapě nakreslenou trať naprosto královské. Není tak problém do detailu nastudovat mapu a pokusit se některé z fotek natipovat (pohledem do dodané mapy, použití počítače nebo mobilu s maps.google.com je zakázáno a kontrolováno) nebo si znovu vytvořit plotovací pravítko – když to nalezené někde v tašce z minula je na nějakou divnou rychlost, ani jsme nevěděli na jakou – našich oblíbených 138,9 km/h (75 kts) to prostě nebylo.
Naplotováno máme, fotky máme nastudované, a tak se pomalu loudáme do aeroplánu – stres z velikých soutěží, kde navigátor běží do pilotem nastartovaného letadla a konstruuje zbytek trati za letu, se tady prostě nekoná.
Plexisklovou desku na palubku (podle to ho se poznají ti, co to umí lítat, protože je to fakt nejlepší) stejně jako většinou nemáme, a tak si lepíme traťové fotky normálně na palubní desku a zbytek dokumentace rozmisťuje prakticky náhodně po kabině. Dělat to nějak systematicky nemá smysl, to stejně vydrží maximálně do prvního hledání – jestli je první otočňák kostel nebo křižovatka. Logger jsme dostali instalovaný pořadateli, jedinou naší starostí bylo nevytrhnout anténu. Hlavně nemačkat žádná tlačítka.
Foto Patrik Sainer
Letíme
Do vzletu máme necelých 15 minut, ale přesto nahodíme a pomalu jedeme, ono je lepší čekat na vyčkávacím místě než na druhém konci letiště. Určený čas vzletu máme 12:20:00 a tak 12:19:45 přidávám plný plyn. Konec letiště (odletovou branku) tak protínáme v určené minutě a zvolna točíme doprava – do výchozího bodu trati (VBT) máme 7 minut, a tak prvních pár minut vlastně akorát vyčkáváme kousek od letiště.
Na trať nasazujeme tři minuty před VBT a hned po jeho prolétnutí hledíme po fotkách – na briefingu jsme totiž byli upozorněni, že znaky/fotky mohou být výjimečně i na prvních pěti mílích. Asi tam Patrik našel nějakou pěknou fotku a nechtěl nás o ni ochudit.
Naše počáteční nadšení postupně chladne. Už letíme dost dlouho, 5 NM to patrně asi bylo, ani fotka, ani znak. To to pěkně začíná… Ale už vidím první fotku – okraj města. Štěpán kreslí polohu do mapy a já pokračuji v hledání, protože fotky se velmi často vyskytují ve dvojicích. Stavitele trati nějak přitahuje nedávat posádkám prostor na vydechnutí.
Druhá fotka je hvězdárna na kopci a hned za ní dal Patrik znak (ale toho jsme si nevšimli). Dva z těchto tří objektů se také ukázaly nad síly jedné posádky s Vivatem, která začala závodit ihned po vzletu tak intenzivně, že si kluci nezavřeli podvozek, a tak jejich výhled dopředu v malém, ale trvalém stoupání nebyl ideální. Ostatně, ten náš taky nic moc, s Viperem se sice letělo dobře, ale zejména na nižších rychlostech jsem musel kličkovat, abychom viděli před sebe i na zem.
Foto Marek Mincbergr
Nalítáváme první otočný bod, na fotce máme kostel s nějakým náměstíčkem, dole je kostel s náměstíčkem, tak to vypadá správně, ale na poslední chvíli si všímáme, že to něco, co vypadá jako náměstíčko, není vydlážděné. Že řepka už od pořízení fotografií není žlutá, je normální, ale že by tady vytrhali kostky – ne, to není možné, zapisujeme falešnou fotku a letíme další rameno, kde najdeme jednu fotku a potvrdíme si jednu již natipovanou z přípravy.
Druhý otočný bod je nádraží, podíváme se na něho oba dva a trošku s rozpaky píšeme opět falešná. Dávám ale Patrikovi za pravdu, trať je skutečně jednodušší než loni – otočné body jsou povětšinou ve velikých městech (Bechyně, Tábor), kde odpadá nejistota, že jsme o vesnici nebo mostek vedle.
Sledujeme železnou kurzovku
Nastává slíbené sledování železniční trati. Letím si kousek vpravo od trati, na pár fotkách jsou vidět koleje, ale určitě tu budou i ty ostatní, kde koleje nejsou vidět. Kousek před třetím otočným bodem dělá železnice takový krásný oblouček, že by bylo škoda to nevyžít a nedat tam fotku. Patrik nezklamal, byla tam a bez důsledného sledování trati těžko odhalitelná. Zapisujeme a úspěšně přehlížíme další fotku – tentokrát tu, která byla kousek od kolejí, a dozvídáme se o ní pochopitelně až večer na zemi ;-).
Železnice vede na most, potom do lesa, tak si dáváme pozor, aby nám neutekla. Od třetího otočného bodu nás dělí akorát jedno nádraží a jedna fotka nádraží nám zůstává na palubní desce. Na první pohled jsou to různé objekty, ale při detailnějším zkoumání vidíme výbornou práci s funkcí „výřez“ – ta veliká bíla plocha vedle nádraží se na fotku jaksi nevlezla…
Otočný bod na dohled, já se snažím trefit do času, Štěpán bere fotku do ruky a velice se diví, že je opět falešná. Tři falešné otočňáky za sebou jsou fakt divné, ale jsme zcela nepochybně na trati a ta fotka tady vyfocená prostě nebyla. Jeden z kolegů tento otočný bod určil jako falešný již na zemi – protože ví, že železniční trať v tomto místě elektrifikovaná není.
Foto Patrik Sainer
Nasazujeme na další rameno, měníme sadu fotek. Vpravo bývalé vojenské letiště Bechyně, ale moc si ho neprohlížíme, hledíme po fotkách. Čtvrtý otočný bod je krásný most přes řeku, tady už prostě nevěříme, že by byl falešný, a jenom doufáme, že bechyňský most nemá někde dvojníka. Další rameno je sledování Lužnice, vítr nám fouká bohužel do zad a tak balónujeme na velkých klapkách a mezi zábranami pádů a vývrtek se snažíme ulovit fotky – jedna nám ale utekla.
Konec úseku je opět most (v Táboře) a ani nás moc nepřekvapuje, že je vyfocený z druhé strany. Na dalším rameni si trošku opravíme nasazený kurz nalezenou fotkou. Otočný bod je opět falešný, abychom nevyšli ze cviku, a jsme na posledním rameni. Koncový bod trati je kostel, který je vidět krásně z dálky, ale nenecháme se ukolébat a dál hledíme po fotkách – stále máme co hledat a bylo by hodně divné, kdyby to nebylo právě tady, těsně před koncem trati. Dokonce se nám povede najít i jeden znak (pi), jeho kolegu kousek před tím jsme ale nechali naprosto bez povšimnutí.
Guláš nejen pro vítěze
Po průletu KBT si ještě děláme zatáčku navíc, protože v tom dnešním množství falešných fotek už nevěříme prvnímu dojmu a raději to ověřujeme. Ale tentokrát to sedí.
Ještě si krátce ověřujeme pádovou rychlost v přistávací konfiguraci a odhadujeme, že na přistání do pásma by mohla být vhodná rychlost 100-110. Obrazovky EFIS jsou výborná věc, ale jako kontrolu rychlosti při přistání používám raději záložní klasický rychloměr.
S přistáním jsme spokojeni a po zajetí na stojánku vyplňujeme, co jsme našli. Záznamový list se vyplňuje v milimetrech a nikoliv v obvyklých kilometrech nebo mílích, což výrazně omezuje počet chyb vzniklých vysokou matematikou – násobením dvěma.
Obálku odevzdáváme Patrikovi a jdeme na guláš, který je již tradičně poskytován jako součást startovného, stejně jako grilované maso a pivo před hangárem. Ještě se ubezpečujeme, že náš záznam z loggeru je čitelný, a nemusím tahat záznam ze své záložní a necertifikované GPS krabičky pro cyklisty a chodce.
Vyhlášení výsledků v podvečer na chvíli narušilo již odpoledne vytvořené debatní hloučky, ze kterých se nejčastěji ozývalo „tak tuto jsme našli“ nebo „na tomto rameni jsme se ztratili“.
Foto Patrik Sainer
Pohár F Airu není navigační soutěž na nejvyšší úrovni. Vítěz se nestává mistrem republiky či přilehlého okolí a ani se nenominuje na následné mistrovství naší galaxie. Ale je tam krásně postavená trať, výborné zázemí společnosti F Air a panuje tam vůbec velice příjemná atmosféra. A patrně právě proto se na této soutěži pravidelně schází jak zkušení závodníci reprezentanti, tak začátečníci – a to včetně těch věčných. Za všechny závodníky si dovolím všem organizátorům poděkovat za přípravu a už se těším na příští rok – děti beru s sebou.
Mimochodem, v pondělí v práci jsem se dozvěděl, že sledování řeky nezůstalo nepovšimnuto vodáky. Kolega sjížděl Lužnici a říkal, že jim tam pořád nad hlavou něco lítalo. Když jsem se ho zeptal, jestli to bylo v intervalu cca pěti a více minut, tak jenom kroutil hlavou…
Celkové výsledky soutěže najdete ZDE!
Fotogalerie k článku:
