Ano, Space Shuttly jsou krásné stroje. Jsou největším, nejkomplikovanějším, ale také nejdražším pilotovaným kosmickým dopravním prostředkem. Elegantní i při své mohutnosti. Byly chloubou Ameriky i po té, co dva z nich havarovaly a vzaly s sebou i 14 členů svých posádek. Raketoplány… Startovaly kolmo jako raketa, vracely se rozžhaveny atmosférou jako bájný Fénix. Jako kosmický kluzák.
Dívejte se, je to naposled…
Představy, plány a realita
Pravda, byly sice dítkem tzv. hvězdných válek, ale ruku na srdce – takovou loď už nikdo nikdy nepostaví. Měly zahájit éru pravidelného cestování do vesmíru, kyvadlovou dopravu Země – oběžná dráha (družice / vojenská stanice / kosmická stanice / inspekce satelitů). Posléze mohly tvořit jednu ze součástí mostu mezi Zemí a Měsícem, pokud bychom se na něj vrátili.
Nestalo se tak. STS – Space Transportation Systems se mohl (a měl) dočkat modifikací, včetně čistě nákladní, bezpilotní verze, po havárii Challengeru (1986) ale zůstal jen drahým dopravním systémem. NASA přišel na 174 miliard dolarů (necelé tři biliony korun). Nicméně bez něj by např. nebylo Hubbleova kosmického teleskopu a zřejmě ani Mezinárodní vesmírné stanice ISS.
Za tři desítky let, od roku 1981, uskutečnily raketoplány 135 letů a dopravily do vesmíru 355 astronautů. Slušné skóre, byť jsem zatím nenašel součet tun, které dopravily na oběžnou dráhu.
Atlantis startuje
Jenomže Space Shuttle se stavěl mj. i s teoretickým předpokladem, že každý stroj bude možné použít až stokrát a razantně sníží náklady na dopravu nákladu do vesmíru – na méně než 500 dolarů za jeden (!) kilogram (průměrná cena u raket byla a je cca 1 000 dolarů/kg). Předpokládalo se rovněž, že čtyřčlenná rodinka shuttlů uskuteční ročně až 50 startů. Brzy se ukázalo, že jde o číslo v praxi neuskutečnitelné, které zůstalo ve sféře snů a fantazie.
Složitost stavebnice samotných strojů, hlavních motorů integrovaných do kluzáku (musely spálit cca 2 000 tun pohonných látek - kyslíku a vodíku), slabá možnost opětovného využití SRB – pomocných raket na tuhé palivo, komplikovanost tepelné ochrany a v posledních letech i problémy s takovými maličkostmi, jako jsou paměti do počítačů, pamatujících sedmdesátá léta, to vše komplikovalo vytouženou „kyvadlovou dopravu“.
Byť nakonec létaly raketoplány čtyři, v roce 1985, před havárií Challengeru, dosáhl počet startů uskutečněných během jednoho roku historického maxima v podobě čísla devět. Pak už jich nikdy tolik neodstartovalo, katastrofa zatrhla rutinu a předstartovní kontroly se o mnoho (včetně času) zpřísnily. Obsluha flotily dosáhla až 18 tisíc lidí.
Náklady enormně vzrostly, vynesení jednoho kilogramu užitečného nákladu tak přišlo až na 20 tisíc dolarů (Saturn 5, nejsilnější, lunární raketa (viz projekt Apollo) to dokázala za 1 500 dolarů), vyrobil se pátý, náhradní exemplář – Endeavour. Ale kde že je těch padesát vytoužených vesmírných expedic?
Posádka STS-135 Atlantis: zprava velitel Chris Ferguson, pilot Doug Hurley a specialisté Sandra Magnusová a Rex Waldheim
Kosmická doprava s otazníky
Plány kosmického výzkumu bývaly velkolepé. Měřítkem představ let šedesátých, ba i sedmdesátých, bychom už měli pravidelně létat na Měsíc, kyvadlová doprava by měla zásobovat nejen lunární základny, ale i první výsadky na Marsu. Měla by se rýsovat pilotovaná expedice k asteroidům a k velkým planetám. Raketoplány, kosmické tahače a planetolety měly brázdit meziplanetární prostor.
Jenomže snílci/konstruktéři, jako byli Sergej Koroljov v SSSR a Werhner von Braun v Německu a pak v USA, už vymřeli a politici mají jiné, méně ambiciózní cíle (hlavně zůstat u moci…).
Americký prezident Obama rozmetal původně Bushovy plány (New Vision for Space Exploration Program) na návrat na Měsíc, let na Mars a z projektu Constellation zůstal jen očesaný pohrobek lodi Orion, která měla navázat na konstrukci lodí Apollo. K dopravě astronautů na ISS mají sloužit stroje, které zatím vyvíjejí soukromé firmy.
Bohužel, propouštění jak ve střediscích NASA, tak u spolupracujících továren znamená, že spousta zkušených odborníků odchází a není jasné, kdo je nahradí.
V Rusku zase změna ve funkci generálního ředitele a hlavního konstruktéra firmy RKK Eněrgija Nikolaje N. Sevastjanova, který propagoval urychlené vyvinutí nové mnohonásobně použitelné kosmické lodi Kliper, znamenala konec těchto plánů malého raketoplánu. Nový ředitel Vitalij A. Lopota většinu ambiciózních plánů zrušil nebo odsunul a vsadil na modernizaci transportní, více jak 50 let staré, kosmické lodi Sojuz, aby byla schopna provozu minimálně do roku 2016. Pak by se snad měla objevit loď nové generace.
Světové pilotované kosmonautice tak zůstává jediná šance – udržet Mezinárodní vesmírnou stanici v provozu i po roce 2015, kdy ji NASA chtěla odstavit. Jako dopravní lodě budou dále sloužit ruské modernizované Sojuzy, a ty budou vozit do kosmu i Američany a Evropany. Cena letenky – 63 milionů za jednu.
A tak labutí píseň Atlantisu snad neznamená rekviem za americkou kosmonautiku. Injekcí pro NASA a RKA (Ruská kosmická agentura) by mohl být čínský útok na vesmír. Brzy máme být svědky budování čínské družicové stanice, ne nepodobné ruskému MIRu z osmdesátých let. A jejich ambice sahají až na Měsíc…
