Co ta ještě přináší? Zda války, mor a hlad?
Probouzím se ráno kolem osmé hodiny. V prvním momentu mi není jasné, kde jsem. Ručník, který vidím pootevřenými dveřmi koupelny, říká Hilton Hotel. Nyní už si vzpomínám a uvědomuji si, že dnes musím udělat mnoho věcí. Rychle si dávám sprchu, objednávám si kávu a loupáček do pokoje a začínám telefonovat.
První, komu volám, je Jim Ray z Global Aviation na houstonském interkontinentálním letišti, kde je v hangáru náš Jetstar. Sakra, všechny věci mám v autě na letišti v McAllenu! Dáváme si s Jimem sraz na letišti a on pro mne posílá svou sekretářku, a pak všichni tři jedeme do Double Tree na snídani. V průběhu snídaně diskutujeme o budoucnost letadla a já ho žádám, aby ho zaparkoval v nejvzdálenějším rohu hangáru, někam z očí nahodilých čumilů.
Po snídani volám Carlosovi, pak své ženě a pak si kupuji letenku. Kolem dvanácté se vracím do McAllenu. Můj automobil je tam, kde jsem ho zanechal. Nyní se zase dostavuje můj přítel adrenalin, a tak ohmatávám plachtu auta, jestli mi tam náhodou někdo nenechal nějaký „dáreček“. Klekám si a prohlížím prostor pod autem. Nic, ale najednou jsem si všimnul páru bot, které se zastavily na druhé straně auta. Rychle se stavím na nohy a stojím tváří v tvář policajtovi. V ten moment mám pocit, že vyplivnu srdce!
Než stačím reagovat, policajt se mě ptá, jaký mám problém, na což mu bleskově odpovídám, že nemůžu rozvázat pásek, který drží plachtu okolo mého auta, a ihned se opět skláním zjistit, zda je tam opravdu nějaký uzel. Uzel není, ale je tam nádherně uvázaná mašlička, kterou jedním tahem rozvazuji. A je to, na což policajt odpovídá, že by to měli lépe vymyslet, aby se nemuselo lézt pod auto. V tom má pravdu.
Sundávám plachtu, balím ji a dávám ji do přiloženého pytle. Policajt zmizel. A nyní si uvědomuji, že to, co v autě mám naložené, je pro tenhle moment moje jediné fyzické vlastnictví! Mám sice v autě několik košil, pár kalhot, sako, spodní prádlo, ponožky, pár bot a svůj necesér na holení, ale to je vše. Tak a tohle musím vyřešit nyní a hned. A jede se nakupovat!
Protože je nádherné a jasné odpoledne, tak nemám žádné obavy, že by mě v McAllenu dneska někdo unesl. A tak parkuji před tím nejlepším obchodním domem, který se jmenuje Dillards a který je až do uzavření plný lidí.
Vcházím do haly a jdu si umýt ruce na záchod. Když vycházím, najednou slyším své jméno. Vzápětí mě někdo bere okolo ramen a slyším: „Pane kapitáne, vy jste hrdina a my jsme na vás strašně pyšní.“ A najednou jsem obklopen lidmi, které znám z Tampica, a vím, že několik z nich jsou také moji bývalí pasažéři. Objevuje se můj přítel a častý pasažér Pončo, objímá mě a pláče.
A shromažduje se víc a víc lidí. Někdo musel oběhnout celý obchodní dům a zvěstovat všem Mexikánům, kterým se podařilo uprchnout z Mexika v ten pro mnohé osudný den, že jsem zde. Zatáhnuli mě do restaurace Red Lobster, a nyní musím poslouchat, jak se oni dostali ven z Mexika a jaké to bylo vejce na oko tomu darebákovi de Gortarimu, když jsem to letadlo přeletěl do McAllenu.
Ptají se mě, jestli mám peníze a jestli s něčím budu potřebovat pomoc. Říkám jim, že ne, že jim moc děkuji, že jsem si přišel do Dillars nakoupit pár svršků, které jsem musel nechat v Tampicu. A všichni najednou jako chór spustili: „Vamos hacer las compras, nuestro querido capitan!“ (Pojďme nakupovat, náš drahý kapitáne)
A tak se nakupuje, a najednou zjišťuji, že všechno, co jsem si na sebe zkoušel, je už zabalené, a pobízejí mne, abych pokračoval v nákupu. „Vamonos querido capitan! Nelíbí se vám tohle sako, tahle kravata, tyhle košile?“ A najednou mám tolik balíčků, že mám obavy, aby se v mém sportovním autě ještě našlo místo pro řidiče. Ještě mi říkají, že don Victorino je také zde v McAllenu, ale že ho na veřejnosti nikdo mimo nějakého blízkého přítele neviděl, ale že řeknou, že jsem zde byl.
Pomáhají mi s nákupem do auta a Pončo si mne bere stranou. A najednou je vážný a říká mi: „Mira en mis ojos! Es verdad, que eres agente secreto de CIA? Dime cabron! Dicen en la tele, que eres algo como 007. Dime!“ (Podívej se mi do očí! Je to pravda, že jsi tajný agent CIA? Řekni mi to ty klacku! Říkají v televizi, že jsi něco jako 007. Je to pravda?)
A najednou si vzpomínám na hit z roku 1966 „Secret Agent Man“, který zpíval Johnny Rivers. Pak říkám Pončovi, že nejsem. Pončo mě znovu objímá a vypadá zklamaně. Možná, že jsem mu měl říct, že jsem. Vzpomínám si taky, co LeBlank řekl: „…zavolal svého agenta domů, protože mu hrozilo nebezpečí!“ Nyní, když tohle po 30 letech píšu, musím se smát, že mě opět někdo v doložkách Aerowebu porovnává s 007! Tohle ale není naposled, kdy jsem ten titul slyšel…
Vracím se do Houstonu a vím, že tohle není moje poslední návštěva McAllenu. Je noc, asi 10 hodin, a já se nacházím na Interstate highway č. 77 z McAllenu do Corpus Christi, abych se pak napojil na č. 10 do Houstonu. Je to 580 km a dá se to udělat za šest a půl hodiny.
Dorazím do Houstonu okolo druhé ráno. Je mrazivá noc plná hvězd a já se zastavuji u malé benzinové pumpy si koupit kafe, abych zahnal spánek a únavu, která se mě snaží zavřít oči. Piju svou kávu a dívám se do hvězdné oblohy. Náhle si na východní obloze všímám něčeho, co mně připomíná apokalyptické zjevení. Je to hořící objekt, od kterého se oddělují další hořící části.
Vesmírné odpadky
Nějak jsem to zaregistroval právě v momentě, kdy jsem přemýšlel o své budoucnosti a své rodině a když jsem si vzpomněl na text: Ale v tom se za jasné mrazivé noci objevila zlověstná hvězda vlasatice. Tiše hrozivě svitila mezi drobnými hvězdami v neklidném třpytivém jejich svitu. Zraky všech se k ní obracely, a všude se starostně tázali, co ta ještě přináší, co znamená, zda války, mor a hlad? Je to z Korouhve Svatého Václava ze Starých pověstí českých. A to byla taková nějaká synchronizace s mými myšlenkami. Co bude nyní? Celou cestu do Houstonu ji vidím předním sklem jako nějaký kryptický maják. Byl to velice depresivní pohled, který byl jako magnet na depresivní myšlenky. Dojíždím do Houstonu něco po druhé ráno, parkuji auto a jdu spát.
Tady zůstaň a už se nevracej!
Ráno nacházím pod dveřmi obálku s oznámením, že pan Ray z Global Aviation včera večer asi pětkrát volal, a tak se po snídani vydávám na letiště. V recepci mě přijme Jimova sekretářka Linda a sděluje mi, že zde byli pánové z banky, která financovala Jetstar, a že se dnes dostaví znovu asi v jedenáct dopoledne.
Ve dveřích kanceláře se objevuje Jim a kývá na mě, abych šel dovnitř. Oznamuje mi, že má dojem, že si pánové z banky myslí, že jsem se si chtěl pro sebe udělat byznys. No, můj plán byl vrátit letadlo a navrhnout vlastníkům, aby ho dali pod Operation Certificate Part 135 Charter/Aerotaxi.
Banka se dostavila přesně v jedenáct a okamžitě skoro nepřátelsky vyžaduje dokumenty letadla. Říkám jim, že dokumenty od letadla předám registrovaným vlastníkům letadla, až se s nimi spojím, a že příště, jestli se mnou budou chtít mluvit, tak ať si zažádají o schůzku. A že příští diskuse na téma Jetstar se bude konat v přítomnosti vlastníků a že tahle konverzace právě skončila!
Dívají se na mě s výrazem idiotů. Myslím, že jsou asi zvyklí takhle jednat se zákazníkem, kterému právě zamítli žádost o půjčku. Nyní je jim jasné, že já jsem trochu jiný zákazník. Linda jim otevírá dveře – a jsou pryč. Jim se směje. A podotýká, že tohle byla pěkně ostrá konverzace a že bankéři nevěděli, co je praštilo. Tak a uvidíme, co se zítra stane.
Náš Lockheed Jetstar před hangárem GA, v pozadí Lockheed Loadstar
Nyní musím jít hledat nějaký apartmán, který bude dostatečně velký pro mou rodinu, a také musím vyložit všechny své věci z Renaulta. To samé odpoledne nacházím třípokojový byt za 500 dolarů měsíčně a hned se tam ten samý večer stěhuji. Vykládám auto a jdu nakupovat různosti, které v bytě nejsou, včetně náplně ledničky. Jsem hotov kolem jedenácté, a pak si jdu asi na 15 minut zaplavat do bazénu, který patří k bytovému komplexu. Deset délek bazénu plní svůj účel a tu noc spím jako miminko. Zítra si musím nechat zapojit telefon a kabelovou TV.
Je ráno a park bytového komplexu se probouzí do nového dne. Otevírám záclonu a dveře na balkon a cítím vůni borovic, které obklopují komplex. Dělám si snídani a kafe a jdu si sednout na balkón. Sluníčko svítí, ale je chladno.
Pak jedu na letiště, které je asi 15 minut jízdy od mého apartmánu. Zastavuji se v Southwest Bell, telefonické společnosti, a nechávám si zapojit telefon a TV. Nyní mám vše zařízené a končím na letišti v Global Aviation. Jim mně oznamuje, že volala banka a ptala se, zda se mnou mohou mluvit, a také že volal nějaký pan Contreras, že bude v Houstonu asi kolem druhé hodiny.
Pepe Contreras alias Negro Pepe (Černý Pepa) je na papírech vlastník letadla. Pronajímal Jetstar Pemexu. Vlastní flotilu nákladních lodí, lépe řečeno cisteren. Za pronájem dostává kontrakty. Nemám ho moc rád, protože vím, že je to gangster. Je to malý tlustý skřet, pod obrovským bílým sombrerem, v bílém saku, v černé košili a v kovbojských botách. Pod tím sombrerem mně připomíná houbu. A hodně jedovatou! Na listu FBI je zaznamenaný jako „Negro Contreras“. Vlastní také tu obrněnou limuzínu, které před časem došel benzin u Tampica, a zničila náklaďák obtahovací služby, protože vážila asi tak třikrát tolik. Jim se směje a říká, že banka na telefonu byla moc slušná.
Můj nový apartmán
Pepe Contreras se dostavuje do Global Aviation asi jednu hodinu před ohlášenou návštěvou banky. Nabádám Jima, aby byl hodně opatrný, když přijde hovor na čárkování Jetstaru pod Global Aviation AOC. Jednat s tímhle pánem je jako domlouvat se s kobrou. Jako všichni „latinos“ mě objímá a chválí mě za záchranu letadla. Co se týče banky, říkám mu, že s bankou nechci už mluvit, protože on na dokumentech figuruje jako vlastník. A co se stane nyní s letadlem, bude jeho rozhodnutí.
Předkládáme mu náš návrh dát Jetstar pod Global Aviation AOC a všechny obchodní možnosti, které se zde naskýtají. Odmítá. Pepe nevěří „gringům“! A naneštěstí, já jsem taky v jeho očích gringo. Slovo gringo má v latinskoamerické španělštině mnoho významů, ale obecně to znamená „osoba s bílou pletí“, nebo cizinec, většinou severoamerického původu. Na počátku se tenhle titul zdál urážlivý, ale časem dovedete rozlišit, jak tohle slovo používají, a kdy se můžete cítit uražen.
Bankéři se objevují a po krátkém rozhovoru s Pepem Contrerasem zase mizí. Velice nepříjemný hmyz! Pepe se ptá, zda mohu příští týden přijet do McAllenu, že tam pro mě něco má a také, že mě chce vidět Don Victorino, že zařídí kde a kdy. A na tohle setkání se opravdu těším.
Nyní mám zapojený telefon, a tak můžu telefonovat, kam chci a kdy chci. První volám své rodině. Dostávám studenou sprchu, když zjišťuji, že moje manželka není zrovna moc nadšená, že by se musela stěhovat do USA. A její vízum je limitované. Protože všechna města hned na hranici Mexika a USA mají tak obrovskou mexickou populaci a vydávat víza pro všechny mexické příbuzné by byla pro Američany úplná noční můra, tak všichni Mexičané mohou vstoupit do USA bez víza na permanentní cestovní dokument, který je limitovaný na 70 km na sever od hranice. A protože většina Mexičanů jezdí do McAllenu a Braunsvillu každý víkend nakupovat, těch 70 km stačí. Na bodu 70 km jsou stráže, které vracejí, a případně zavírají Mexičany, kteří by chtěli jít dál na sever bez víza.
Je pátek a já jedu do McAllenu navštívit Dona Victorina a také si vyzvednout to, o čem se zmínil Pepe Contreras. Nacházím Victoriina na předem smluveném místě. Objímá mě a má slzy v očích. Vypráví, jak se dostal s rodinou v posledním momentu ven z Mexika. Pak začínal dostávat na svou domovní adresu, kde nyní bydlí jen údržbář domu, vyhrůžky, že až ho dostanou, tak mu vytrhají zuby a pak všechny nehty. Usmál se a podotknul, že co se týče zubů, tak je musí zklamat, protože má protézy, ale nehty na rukou a nohou jsou autentické. Ještě se vrací k mému letu a varuje mě, abych si dával pozor, když mi Pepe něco bude slibovat. Jdeme na oběd, loučíme se, a já jdu navštívit Pepeho Contrerase.
Jeho dům je obrovská černá vila, asi tak černá jako jeho duše a svědomí. Říká mně, že tenhle Jetstar vrátí bance a že by si rád koupil Rockwell Sabrelinera nebo LearJeta. A že by byl rád, kdybych pro něj pracoval. K jeho překvapení mu říkám, že si to musím promyslet a že mu dám vědět. Sám jsem byl překvapen, že jsem to řekl. Intuice! Dívá se na mě, jako že nevěří, že by někdo mohl odmítnout něco, co on, Pepe Contreras, nabízí. Pozoruji, jak se mu zúžily oči do štěrbinek. Pozor, tady je ta kobra. Pozor! Záhy jsem byl rád, že jsem se hned nerozhodl.
Ještě podotýká, že zde má odměnu za moji službu a odvahu a dává mně krabici od bot. Je plná dolarových bankovek, dohromady 25 000. Říká, že to je na doporučení Dona Victorina. Taky má šek s mou poslední výplatou, kterou platí dnes on. Šek je vypsán na 5 000 dolarů.
Opouštím jeho vilu a jdu do banky. Zjišťuji, že je šek neplatný, protože dnes ráno někdo zavřel účet. Vracím se k jeho vile, ale nikdo neodpovídá na zvonek, a pak také nikdo nezvedá telefon. Victorino měl pravdu. Je to zmetek!
Asi za měsíc zjišťuji, že na Pepeho Contrerase byl vydán zatykač za pašování drog a zbraní a za plánované vraždy. To je Negro Pepe Contreras. Gangster! Skrýval se v Las Vegas u navajo zpěváka Wayne Newtona. Další pochybný charakter.
Negro Pepe
Jdu si koupit malou tašku, protože vypadá dost blbě chodit po McAllenu s krabicí od bot plnou dolarů. Myslel jsem, že moje žena přijede do McAllenu, ale čekal jsem marně. Něco mi tady nesedí, a tak se vracím Houstonu.
Navštěvuji své děti a zjišťuji, že moje bývalá manželka dala dům na prodej a budou se stěhovat nazpět do Calgary. Nicole a Tommy opravdu vyrostli. Dům se moc dobře neprodává, a na ten dům v Calgary, co si moje bývalá manželka vybrala, jí chybí nějaké peníze, a tak jí vypomáhám. Moje dcera Nicole (Nicky) mně ukazuje svůj školní diplom, je jedna z nejlepších studentů ve škole. Několikrát potom jdeme spolu do kina a rybařit na jezero Conroe, vzdálené asi 30 km na sever od Houstonu.
Asi za tři týdny volám své manželce a dávám jí ultimátum, aby si nechala vystavit ten pas, nebo aby se neobtěžovala mě už nikdy kontaktovat. To částečně funguje, a tak příští týden jedu do McAllenu. Ona také, zabalená. Ale nemá víza! Ptám se jí, jak si představuje cestování do Houstonu. Kouká na mě a nic neříká. Mám dojem, že měla naplánováno, že se přestěhuji do McAllenu. A to se teda nestane.
60 % Mexičanů, kteří žijí v Houstonu, jsou nezdokumentovaní Mexičané. A já teď budu muset trochu změnit census z 60 % na něco jako 60,000001 %. Vedu ženu do odbavovací haly McAllen Aviation, což je FBO, které jsme používali. Nařizuji jí, aby se odsud nehýbala, a jdu hledat někoho, kdo si chce vydělat 1 000 dolarů za krátký let McAllen-Corpus Christi. „Kristovo tělo“ je město vzdálené jen 155 mil, ale pro některé lidi je vzdálené světelné roky. Bez konexí a peněz, představivosti a odvahy riskovat je tato hranice sedmdesáti kilometrů neprůstřelná. Proto ta velká cena.
Nacházím pilota, který vlastní Cessnu 206. Dělám mu nabídku na 500 dolarů a začínám poslouchat, jak nebezpečné to je bez zvláštní imigrační revize na letišti a tak dále a tak dále. Ano, nebezpečné to je, to vím, ale také už vím, že tenhle pilot potřebuje peníze. A tak zvyšuji nabídku na 1 000 dolarů, žádná imigrační prohlídka, VFR letový plán na Padre Island, který je na pobřeží na půl cesty do Corpus Christi, pak vypnout kód 1200 na odpovídači, dolů do 500 stop, pak nazpět do 1 500 stop a nahlásit letový plán z neřízeného letiště Padre Island do Corpus Christi, přistát a počkat na mne 1 hodinu, pak se my dva vrátíme do McAllenu. Dohodnuto na 1 000 dolarů!
Nakládáme moji ženu a mého syna do aeroplánu a startujeme. Celý tenhle manévr nám bere něco okolo hodiny. Přistáváme v Corpus Christi, pojíždíme na rampu, vystupuji a jdu volat taxíka. Mám dojem, že se všichni na mě dívají. OK, ať se dívají, přece jsem „Secret Agent“ a mám svou mission, hehehe.
Mám taxíka, nakládám velice rychle rodinu a jedeme do nejbližšího hotelu. Žádám ženu, aby zůstala v pokoji, než se vrátím, protože by asi nemohla odpovědět otázky, kdyby se ji někdo na něco zeptal. Cítí se dotčená, ale tohle je mi v tomhle momentu úplně fuk.
| Díly seriálu Můj první JOB: 1. Obchodní pilot 3. MOE-zktratka pro MOJŽÍŠ 4. C-337A Skymaster 5. Harfa v oblacích 6. Nahromaděná únava a Vánoce na Aljašce 7. Vivat Las Vegas Díly seriálu Můj druhý JOB: 1. Ve službách Islámu 2. Ve službách Islámu II 3. Ve službách Islámu III 4. Sbohem Abú Dhabí Díly seriálu Můj třetí JOB: 1. Cesta do neznáma 2. Od pólu až k pólu 3. Tam, kde jenom kondor létá - 1. část 4. Tam, kde jenom kondor létá - 2. část 5. Tam, kde jenom kondor létá - 3. část 6. Tam, kde jenom kondor létá - 4. část 7. Černé mraky na horizontu 8. Don`t cry for me Argentina 9. Přelet Díly seriálu Můj čtvrtý JOB: 1. Déjà vu 2. Jiný druh létání 3. Říše Aztéků a „de los bandidos“ 4. Létání pro Pemex 5. Krokodýli, lvi a žáby 6. Vstávej, Lazare! 7. Vánoce a la mexicana 8. Příběhy, na které bych rád zapomněl 9. Únos |
Adios McAllen
Vracím se na letiště a letíme nazpět se do McAllenu, tou samou cestou přes Padre Island a pak zase přistáváme v McAllenu. Platím pilotovi jeho dobře zasloužených 1 000 dolarů. Startuji svůj Renault Fuego a upaluji do Corpus Christi. Trvá to 2 a tři čtvrtě hodiny.
Dorážím do hotelu a ke své hrůze nacházím svou ženu v debatě s uklízečkami hotelu. Vím, že imigrační má své lidi speciálně zde. Beru svého syna za ruku, druhou rukou „něžně“ beru pod paží svou ženu a diriguji je do pokoje. Tenhle den mě už začíná unavovat a moje žena se začíná chovat jako certifikovaný pitomec.
Rozhoduji se, že budeme pokračovat do Houstonu. Hotel byl zaplacený do příštího odpoledne. Nakládám svoji rodinu do auta a jedeme. U výjezdu z hotelu si všímám velké popelnice. Mentálně zastavuji a vystupuji ven z auta. Otvírám popelnici a vhazuji dovnitř svou Secret Agent identitu a říkám: Tady zůstaň a už se nevracej! Hehehe. Pak pokračuji v jízdě domů. Nyní jsem zase jenom Honza Jurek, pilot. Zítra se musím postarat o Carlose!
