Načasovaná závada
Rok 1988 začal bez jakýchkoliv mimořádných událostí. Létáme dost s našimi kubánskými pasažéry. Při jednom nákupu v McAllenu si mě bere při prohlídce na stranu emigrační úředník a ptá se mě, zda jsem viděl v Tampicu nějaké Kubánce. Jmenoval se LeBlank, původem z Panamy, kde pracoval jako agent americké zpravodajské služby. Zve mě na kafe, a tak si povídáme o všem možném…
To odpoledne jsme v McAllenu s Mu-2 a naši pasažéři jsou Pončo, dva pistolníci a Leonel Garza , můj přítel a vlastník hotelu, kde nyní už jen čas od času složím svoji hlavu, když je už pozdě na to jet domů. Počasí na cestě z McAllenu tvoří dvě paralelní řady cumulonimbů skoro až do Tampica. Řady jsou neuvěřitelně široké, asi 100 km. Poslední dva dny teplota dosáhla + 40 stupňů, rekord století pro Texas.
Dneska letí Carlos. Po meteo briefingu přinesl pár výtisků radaru. Tenhle systém je obrovský. Startujeme a levou zatáčkou se napojujeme na McAllen radiál, který nás dovede až do Tampica. Je to High/Low airway, takže dostáváme povolení do letové hladiny 220 z letové kontroly Monterrey. Po ukončení úkonů žádám Monterrey o povolení o 30 mil deviaci na západ, abych se vyhnul cele, která v zapadajícím slunci vypadá jako karfiol. Povolení okamžitě dostavám a snažím se nastavit na Omega navigátoru bezpečný oblet té poslední bouřkově řady.
Carlos mi říká, že na moment přejde na jinou frekvenci a že se chce na něco zeptat letu Aeromexiko, které se před minutou ohlásilo na frekvenci Monterrey. Říkám, že mám rádio, a slyším ještě, jak Carlos říká: „Aeromexiko, Aeromexiko, frekvence 123,4.“ Náhle mě klepe na rameno a říká, abych poslouchal na VHF 2…
Přepínám a nacházím se na ke svému překvapení na nechráněné frekvenci, kde právě probíhá lov Cessny 210 King Airem 200, patřícím celníkům. Poslouchám jenom ten King Air. Tenhle King Air je ozbrojený a má namontované v zavazadlovém prostoru na každé straně M-60 kulomety. Asi po pěti minutách King Air ohlašuje, že se z Cessny kouří, že klesá a že ji budou sledovat a do přistáni nebo do místa havárie.
Sestřelená „narko“ Cessna 210
Přepínám opět rádio a stručně informuji Carlose o tom, co se tam dělo. Carlos podotýká, že Pablo bude mít určitě víc informací díky svému otci, který, jak jsem se již zmínil, je šéfem celníků v Tamaulipas.
| Díly seriálu Můj první JOB: 1. Obchodní pilot 3. MOE-zktratka pro MOJŽÍŠ 4. C-337A Skymaster 5. Harfa v oblacích 6. Nahromaděná únava a Vánoce na Aljašce 7. Vivat Las Vegas Díly seriálu Můj druhý JOB: 1. Ve službách Islámu 2. Ve službách Islámu II 3. Ve službách Islámu III 4. Sbohem Abú Dhabí Díly seriálu Můj třetí JOB: 1. Cesta do neznáma 2. Od pólu až k pólu 3. Tam, kde jenom kondor létá - 1. část 4. Tam, kde jenom kondor létá - 2. část 5. Tam, kde jenom kondor létá - 3. část 6. Tam, kde jenom kondor létá - 4. část 7. Černé mraky na horizontu 8. Don`t cry for me Argentina 9. Přelet Díly seriálu Můj čtvrtý JOB: 1. Déjà vu 2. Jiný druh létání 3. Říše Aztéků a „de los bandidos“ 4. Létání pro Pemex 5. Krokodýli, lvi a žáby 6. Vstávej, Lazare! 6. Vánoce a la mexicana |
Naše deviace je dobrá, jenom myslím, že na sestupu do Tampica budeme mít trochu nízké oblačnosti. ATIS to potvrzuje. Carlos žádá o úkony před sestupem, které mu čtu a provádím, a ohlašuji, že jsou sestupové úkony ukončené. Carlos stahuje plyn a zahajujeme sestup. Jsme přibližně 80 DME na severozápad od Tampica. Prolétáváme FL 180 a z ATISu přestavuji výškoměr na Tampico.
Vlétáváme do IMC, začínáme cítit dost silnou turbulenci a slyším krupičky ledu, které začaly bubnovat na přední sklo. Naše rychlost na penetraci turbulence je trochu vyšší, a tak nastavuji na vertikální navigaci trochu jiný uhel. Budeme muset trochu modifikovat náš přílet a zažádat Tampico o jiné přiblížení. Zajímavé je, že na letišti je „wind calm“, a tak máme možnost dvou IFR ranvejí a jednu VFR na přiblížení okruhem. Základny mraků jsou nyní 1 500 stop.
Asi zrovna v momentu, kdy mi Carlos předává řízení a zahajuje approach/landing briefing, jsem si všimnul zablikání NTS (Negativ Torque Sensor - Senzor opačného krutu vrtule) světla pravého motoru na panelu. To se stává při staženém plynu na volnoběh a vysoké rychlosti letadla, když odpor vzduchu začíná točit vrtuli opačně. Je to funkce systému Beta Range a okamžitě se to musí opravit zmenšením úhlu sestupu nebo přidáním plynu.
Ale existuje také nedoporučovaný trik pro zkrácení sestupu, když se plynové páky lehce nadzvednou na vrchol tak zvaných „zámků“, kde je nulový úhel na listech vrtule. To také rozsvítí NTS světla a sestup v tomto nastaveni je neuvěřitelný. Ukazovali nám to simulátoru a vysoce to nedoporučovali.
Světlo začalo opět blikat, a tak upozorňuji Carlose, že máme aktivovaný NTS na pravém motoru a navrhuji přidat trochu víc plynu. Světlo na panelu zhaslo. Děláme DME/ARC přiblížení a jsme na finále. NTS světlo zase začíná blikat.
Přelítáváme práh ranveje a všímám si, že kulička opustila střed zatáčkoměru. Zároveň Carlos začíná trimovat nos letadla. Všímám si, že plynová páka na pravém motoru má nastavený větší tah než levá. Lehce pokládám nohy na pedály a cítím, že Carlos vyšlapuje pravou nohu. Říká, že má problém držet letadlo na středu ranveje. Je mi jasné, že se něco stalo s Beta Range a že letadlo chce přejít do reverzního tahu. Jestli se tohle stane, tak havarujeme.
Ohlašuji, že mám řízení, a žádám Carlose, aby okamžitě aktivoval Condition páky, které zastaví motor a vrtule přesně v tom miste, kde jsou. Nakláním letadlo o víc než 5 stupňů na levou stranu a silně vyšlapuji levou směrovku, dotýkáme se na levé hlavní kolo a já nechávám nos pomalu spadnout na ranvej. Práva vrtule se zastavila asi zrovna na nulovém úhlu.
Carlos ohlašuje věži, že nemůžeme opustit ranvej z důvodu problému s řízením. Věž nám oznamuje, že nemá žádný hlášený přílet a že požádá ground, aby nám poslali traktor. V hangáru zjišťujeme, že asi před třemi hodinami vyšel Emergency Bulletin, nařizující okamžitou inspekci Beta Range systému. Jedná se o prasklou trubku systému, kvůli které havarovala jedna CASA C-212 a všichni na palubě zahynuli. V našem případě to teda opravdu byla klika! Myslím, že kdyby se tohle stalo za letu, tak by MU-2 zůstala neovladatelná. A tak všichni končíme v baru Jaguár v mém hotelu.
Překvapení z „vlastních řad“
Tak, Mici (Mitsubishi, hehe) čeká v hangáru na nová „střeva“ do motoru, a tak nám zbývá jen JetStar a King Air 200. Je 14. února a v Mexiku a celé Severní a Jižní Americe se slaví svátek svatého Valentýna, patrona lásky hehe. Zvu svoji ženu na oslavy v hotelu a hlavně na parádní večeři. Hraje tam orchestr mariachi. To je velice populární muzika rančerů v Mexiku, při které se dobře tančí, speciálně když máte v sobě pár tequil nebo mezcalů!
Je asi kolem půlnoci a vracíme se s manželkou domů. Cesta z hotelu vede přes „T“ křižovatku. My jsme teď na té noze písmene „T“. Máme zelenou, a když se chystám se vjet do křižovatky, náhle před námi přeletí automobil. Zablikal jsem na něj vysokými světly, ale pokračujeme levou zatáčkou na hlavní silnici domů. Za moment si všímám v zrcátku automobilu, který se za námi přibližuje, bliká vysokými světly a troubí. Jasně, je to ten samý automobil, který nás ustřihnul u těch semaforů!!!
Pokračuji v jízdě asi minutu a automobil se přibližuje, až je nalepený na moje auto. Dnes mám svůj náklaďáček, který používám, když jedu rybařit na pláž. Lehce šlápnu na brzdy a cítím podobně lehký náraz a auto, které nás sledovalo, se okamžitě vzdálilo. Říkám manželce, že se vracíme do hotelu, a točím 180stupňovou zatáčku nazpět do hotelu. Moje žena je vystrašená. Říkám ji aby, až přijedeme před lobby hotelu, okamžitě vyběhla.
Zastavujeme před hotelem, moje žena běží do lobby dle instrukcí. Vypínám motor a vystupuji ven. Jsem hodně naštvaný a čekám, co se bude dít. Slyším vysoké a nízké otáčky motoru pod krátkým stoupavým kopečkem, který vede před hotel. Hoši mají odvahu. A přijeli. Je to VW Brouk a má promáčknutou kapotu od nárazu do mého náklaďáčku.
Než stačí otevřít dveře, popadnu otevřeným oknem pasažéra, který sedí na pravě straně, a vytahuji ho oknem ven z auta. Myslím, že ta tequila a vztek mi dal dost síly a chlap má už papulku venku z auta, když slyším „klak, klak“ – zvuk natahující se pistole! Praštím ho pěstí do obličeje a slyším, jak upustil pistoli, která spadla na podlahu auta. A tak ho tahám ven. Z nosu mu řinčí krev.
Řidič je venku z auta a snaží se na mě zamířit malým samopalem Tec-9. Je to určitě Tec, protože má perforovaný chladič hlavně. Držím jeho kamaráda jako štít. Všímám si, že se náhle hlaveň samopalu zvedla a zmizela a ozval se velice vystrašený hlas, který říká: „Pane kapitáne, pane kapitáne, promiňte nám, my jsme nevěděli, že jste to vy! Prosím vás, neříkejte to šéfovi (jako Victorinovi), on by nás zabil. Pistoleros, ožralí pistoleros!!!
Tec-9
Nechám pasažéra spadnout nazpátek na sedačku a trávím asi pět minut nadáváním a posíláním svých „kolegů“ do specifických míst lidské anatomie. Řidič obchází auto, kleká si na zem a chce mi políbit ruku. Nyní si všímám, že se za mými zády nashromáždilo asi dvacet lidí, kteří mi aplaudují. No jestli to Victorinovi neřeknu já, tak se to určitě dozví od některého z diváků. A pak se vracíme domů. Tohle byla ta největší pitomost, kterou jsem doposavad ve svém životě udělal. Brr!!!
Nakonec jsem to neoznámil a don Victorino se to nikdy nedozvěděl. Ale tito dva mně vždy přinesli nějaký dárek. Na Vánoce mi jeden z těch pitomců dal jako dárek fragmentační granát, jako kdybych ho náhodou někdy potřeboval…
Povedený trik
Asi tak jednou v květnu nám Victorino oznamuje, že budeme dělat série letů do města Uruapan ve mexiském státu Michoacán, kde má jeho přítel včelí farmu. Jeho přítel není nikdo jiný, než Seňor Julio, bývalý vlastník Beechcraftu 2000 Starship.
Startujeme asi v sedm ráno. Naši pasažéři jsou Seňor Julio, jeho dva asistenti a dva pistolníci. Můj kopilot je dneska Pablo. Let trvá jen jeden a půl hodiny. Je nádherný VFR den, plechové nebe od Mexického zálivu až dolů ke Cortézově moři neboli Kalifornskému zálivu. Tahle část Mexika je opravdu nádherná a dnešní počasí poskytuje možnost si to z 20 tisíc stop pěkně prohlédnout.
Asi před rokem jsem si koupil knihu s titulem Azték, kterou napsal Gary Jennings. Tahle kniha je můj prehistorický průvodce zašlou říší Aztéků a Mayů. Autor si opravdu pečlivě udělal svůj domácí úkol. Kniha je napínavá, veselá i smutná. Jak ji začnete číst, tak je velice těžké ji odložit.
Letiště v Uruapanu má 2 400 metrů dlouhou asfaltovou konkávní ranvej, která na přiblížení dělá dojem, že je nesmírně krátká. V listopadu 1999, když už jsem pracoval pro ICAO v Mexiku, tam havarovala po startu Dc-9, Taesa let 725. Letové posádce se po ztrátě motoru úplně rozpadnul CRM a Situation Awareness (situační vědomí). Narazili do okolních hor a zahynuli všichni.
Po přistáni parkujeme King Aira a objednáváme palivo pro zpáteční let. Seňor Julio nám dává několik set dolarů a telefonní číslo, na kterém se bude nacházet v případě, že by nám „došly peníze“, hehehe. Plánujeme odlet na 16:00. A tak nasedáme do pro nás připraveného taxíka a jedeme prozkoumat město Uruapan. Spolu s námi jede jeden z pistoleros.
Pablo, který s ním sedí na zadní sedačce se ke mně naklání a říká: „Tenhle chlap má za opaskem obrovskou pistoli, ale obrovskou.“ Pistolero si všímá, že nás sleduje nějaké auto, a tak nařizuje taxikáři, aby to vzal na první ulici doleva, a říká nám, abychom vystoupili, že nás taxikář vyzvedne ve 3 odpoledne u kláštera. Zrovna když to začalo být zajímavé…
Uruapan je typické koloniální mexické město. Nad ním se tyčí starý klášter, který je zároveň bránou do jednoho z nejhezčích parků.
Uruapan, státní park
Jakmile vejdete, tak jste v lese obrovských cedrů, potůčků a milionu motýlů Monarchů. Všímám si, že jsou tam kameny, ze kterých tryská voda! A tak se couráme a obdivujeme tu nádheru. Je tam takové ticho, které se skoro slyší. Fascinuje mě potok plný pstruhů. Vracíme se do kláštera, který je teď restaurací. Všímám si obchůdku, kde se prodávají kytary. Ty se vyrábí v blízkém málem městečku Paracho de Verduzco. Jsou světoznámé a ručně dělané. Kupuji si jednu vyrobenou z „rose wood“ (dřeva, které voní jakou růže). Má nádherný zvuk.
Kytara z růžového dřeva
Jsou skoro 3 odpoledne, a tak čekáme na taxíka, který se objevuje přesně na čas. A jedeme na letiště. Když se přibližujeme k bráně letiště, „usekne“ nás vpředu dodávka a hned nato nás zezadu blokuje druhá. Z dodávek vyskakují muži v černých kombinézách a v maskách, s pistolemi a samopaly, otevírají dveře našeho taxíka a řvou na nás a cpou nás do dodavky. Ptám se, jaký je problém, a bylo mi řečeno, ať držím hubu.
A jedeme. Kam, to nevíme. Pablo mi šeptá: „ukradnou ti Rolexky!“ ale jeden z komanda mu nařídil, aby nemluvil. Najednou si všímám brány s nápisem Policia Federal Judicial (Federální kriminální policie). To jsou ti nejhorší, ale Rolexy nekradou. Ale lepší policie než narkotrafikanti! Vzali mi můj pas a pilotní průkaz a poručili nám sedět na lavici a čekat.
Za moment se otevřely dveře, a vyšel „El comandante“ a ptá se, který z nás je mexičan. To mě opravdu rozesmálo, protože Pablo je ten nejtypičtější mexičan s hodně snědou tváří. Pan velitel se na mě rozkřiknul, že tohle není žádná sranda a zatáhnul Pabla do kanceláře.
Dělám si teď svou Situation Awareness. Jsme na policejní stanici, je pátek odpoledne a nikdo už v kancelářích Pemexu nebude. Ale ještě nás nikdo nezatknul. Za dveřmi slyším křik a pak Pablo vyjde a brečí! Nyní jsem na řadě já. Na zdi kanceláře je obrovská fotka pana velitele, jak drží za vlasy nějakého mrtvého člověka, patrně narkotrafikanta. Na stole má natažený Colt 45.
A začíná se vyptávat, jestli znám naše pasažéry a jaký druh byznysu zde mají. A tak mu odpovídám, že znám jen jednoho člověka a vím, že zde někde mají medovou farmu. Zvyšuje hlas a já se snažím zachovat klid. Dost mne překvapilo, že to nebylo tak obtížné. A znovu ty samé otázky.
A nyní už toho mám dost, a tak sahám do kapsy a chci něco zkusit. Všímám si, že si položil ruku na pistoli. Říkám mu, že si sahám pro navštívenku. Nikdo nás ani neprošacoval! Nyní tahám moje eso z rukávu a blafuji. Dávám mu svoji navštívenku a oznamuji mu, že tohle letadlo je vlastnictvím Syndikátu Trabajadores Petroleros de Mexico (STPM) a že na tomhle čísle se může spojit s Donem Joaquínem Hernandez Galícia, hlavou STPM, a já že už nemám nic víc, co říct. Galícii se bojí i prezident Mexika.
Komando Mexické federální policie
A můj trik fungoval! Velitel mně začal říkat, že oni jsou zde, aby nás chránili proti únosům a sabotážím proti státnímu elementu. A nejednou je velice přátelský a začíná se vyptávat, zda mám rád rybaření a pečené ryby a že příště, až sem zase přiletíme, tak že mě vezme do fantastické restaurace na jezeru. Myslím si něco o prdeli a vím, že tady už nikdy žádné „příště“ nebude! V chodbě pak slyším jednoho z komanda, jak mi ladí kytaru a něco vybrnkává, a ani ne tak špatně.
Vezou nás na letiště a el komandante mi říká, abych od něho vyřídil pozdrav panu Joaquínovi. Hmm, tak takhle to zde funguje. A jsou pryč. Ptám se Pabla, proč brečel, a on mi říká, že mu El comandante řekl, že už se odsud nikdy nedostane. Říkám mu, že to byl pitomec a nařizuji mu, aby prohlédnul celý aeroplán a všechny panely, které se nechají lehce otevřít. Nic se nenašlo, ale člověk nikdy neví. Ale já vím, že někdo byl uvnitř letadla. Věci nejsou na svém místě a někdo prohledával přihrádky palubního baru a šuplíky pod gaučem.
Pasažéři přijeli asi o hodinu později. Pak se vracíme do Tampica. Po příletu referuji Victorinovi, co se stalo, a on říká, že se o to postará. Tak si beru na týden dovolenou a letím s rodinou do Acapulca. Můj syn Jan Michael už začal chodit.
Acapulco
