První byl Gagarin - 108 minut, co rozdělilo věky

Cesta na kosmodrom – v pozadí ve skafandru Titov, nad nimi Něljubov

Gagarinův let naštěstí probíhá normálně, raketa se ztrácí v jarní obloze. Smutný náhradník Titov, ještě v nemotorných „kalhotách“ od skafandru se otráveně vrací do krytu, kam jej jako záložníka odvezli autobusem. Všichni od něj utekli, aby viděli start! Pak přichází zpráva – Gagarin je na oběžné dráze!

Technik Pavel Charitonov přiznává: „Většina z nás v noci před startem nezamhouřila oka, takové napětí panovalo. Když oznámili, že kosmická loď se oddělila od rakety a letí kosmickým prostorem, plakali jsme radostí. Pořád jsme nemohli uvěřit, že to není sen, ale skutečnost. Lidi vybíhali na startovací rampu, vyhazovali čepice do vzduchu a křičeli urááá…“

12. duben 1961, 7:00 hodin moskevského času, Gagarin s Ivanovským kráčí k výtahu rakety

Přibližně ve 14. minutě byla loď navedena na oběžnou dráhu okolo Země. Její nejvyšší bod (apogeum) však vzhledem k vyšší rychlosti ležel ve výši 327 km místo plánovaných 230 km. To mohlo způsobit mírné komplikace.  Původní dráha byla vypočtena tak, aby se v případě, kdy selže brzdící motor, loď sama dostala třením o zbytky atmosféry do jejích hustých vrstev a do deseti dnů přistála.

Na deset dnů měl Vostok zásoby vody, potravin, kyslíku a energie. Jenomže motory třetího stupně daly Vostoku 1 silnější impuls a ten vystoupal na dráhu, odkud bylo návratu jen v případě, že brzdící motor zapracoval.

Gagarin se ale nevzrušuje a nadšeně vstřebává své první dojmy. Kosmická loď se po oddělení od třetího stupně rakety ještě mírně kolébá – a on vidí Zemi schovanou pod mraky a náhle – černé nebe. Doslova černé. Bez hvězd. Takové neviděl ani ze Země, ani z kabiny své stíhačky. Přitáhnul se blíže k iluminátoru a uviděl horizont, zvýrazněný jakousi rozmazanou duhou. Nejdříve nechápal, ale pak to přišlo jako blesk – člověk poprvé na vlastní oči mohl vidět, že Země je opravdu kulatá…

Bodrý hlas Gagarina zkreslený šumem atmosféry uklidnil Koroljova. Reproduktory jej přenášely i na technická pracoviště polygonu a lidé se vášnivě dohadovali, co právě kosmonaut říká. V těchto chvílích však ještě svět netušil, že se zlomily dějiny. Nastal kosmický věk lidstva.

Maršálu Malinovskému, jinak to ministru obrany SSSR, volá z Picundy na Krymu Nikita Chruščov: „Je třeba podepsat rozkaz o mimořádném povýšení nadporučíka Jurije Gagarina! Ne, na kapitána ne, ale rovnou do hodnosti majora!“ A tak TASS čekal, až podpis zaschne a dostane povolení pustit do světa onu zprávu.

Americké probuzení

Když hlasatel moskevského rozhlasu Jurij Levitan oznamuje 50 minut po startu svým nádherným hlasem, že „Gavarit Moskva, rabotajut vsje radiostancii Sovětskovo sojuza i centralnovo těleviděnija…“ přichází oznámení o letu prvního člověka do vesmíru pro jisté lidi trochu pozdě…

Po dvou posledních úspěšných letech „kosmických korábů“ s Černuškou a Hvězdičkou bylo jasné, že Sověti jsou ve finiši a že let prvního člověka do vesmíru je na spadnutí. Američani proto nastražili své elektronické uši. Už tehdy totiž měli docela slušný přehled o tom, co se na tjuratamské raketové základně děje, a dokázali díky velkému radaru v Turecku zaregistrovat i start rakety.

Ač se Sověti snažili svoji činnost na polygonu utajovat sebevíc (například při přeletech letounů U-2 ustávala na Bajkonuru veškerá činnost včetně radiové korespondence), věděla výzvědná služba CIA už 11. dubna večer, že se zřejmě chystá vypuštění ruského kosmonauta a informovala o tom nedávno zvoleného prezidenta Johna Kennedyho.

Radar v Turecku zachytil raketu startující s Tjuratamu okamžitě. Asi za 13 minut poté potvrdila další sledovací stanice na Aleutách, že kolem Země letí pilotovaná kosmická loď a okamžitě to hlásila do Washingtonu. Tam je ještě půlnoc. Nicméně podobný telefonát Kennedy čekal.

Teprve poté vysílá Moskva oficiální zprávu o startu Gagarina. Ten je právě někde nad Spojenými státy.

Je paradoxem doby, že fantastický ohlas, který Gagarinův let měl ve světě, a ztroskotaná invaze kubánských proticastrovských emigrantů na Playa Girón (Zátoka sviní) ze 17. dubna 1961 podporovaná Američany byly impulsem k tomu, aby mladý energický prezident USA Kennedy vyhlásil program „Muž na Měsíci“.

Usměvavý chlapec

Rusové měli velmi šťastnou ruku, když vybrali k prvnímu letu do vesmíru právě Jurije Gagarina. Onoho usměvavého sedmadvacetiletého mládence, který dosáhl dvou nepřekonatelných rekordů: nejkratšího kosmického letu a největší slávy.

Po 12. dubnu 1961 se stal symbolem doby a miláčkem lidí celého světa. Protože tehdy, před padesáti lety, žili lidé od Oklahomy po Čukotku, tehdejší Československo nevyjímaje, touhou rozbít okovy zemské přitažlivosti a překročit práh vesmíru. Když se tak stalo, stal se ruský chlapec z vesnice Klušino u Smolenska naplněním této odvěké touhy.

Traduje se, že mezi Gagarinem a Titovem vybíral sám první tajemník ÚV KSSS Nikita Chruščov. Ale jeho syn Sergej to popírá: „Otec si prohlédnul fotky, vyslechnul reference a vzkázal Koroljovovi a veliteli oddílu Kamaninovi – sami si vyberte.“

Kamanin si pak napsal do svého deníku: Těžké rozhodování – kterého z nich poslat na smrt? Zavání z toho fatalismus – jeden z prvních sovětských letců – hrdinů Sovětského svazu z r. 1934 (za záchranu polárníků z ledoborce Čeljuskin) nevěří, že se kosmonaut vrátí živý…

Nicméně, přesvědčení o tom, že Gagarin poletí jako první, bylo všeobecné. I když Titov pořád doufal, že to může být on. Teprve, když trojici Gagarin, Titov, Něljubov v březnu vyslali do Moskvy, aby je nafotografovali a nafilmovali pro budoucí dokumenty, si Titov uvědomil, že to bude zřejmě Gagarin.

„Vodili nás po Rudém náměstí, kolem Mausolea, na Leninské hory… Všimnul jsem si, že fotografové a filmaři se mnohem víc než na mne a Něljubova zaměřují na Gagarina, byť ještě nic nebylo rozhodnuto.  Je to jasné, řekl jsem si, poletí Jura…“

German Titov se mýlil. V zásadě už měsíc před startem bylo zřejmé, že volba padla na Gagarina. Vždyť i pro něj chystali na míru křeslo do lodi, obletovali jej víc, než zbylé dva z VIP trojice. Právě v těchto dnech byl v Moskvě zveřejněn dokument, který to potvrzuje – blanket pro zápis „leteckého“ rekordu se jménem Jurij Alexejevič Gagarin.

Gagarin a uprostřed Něljubov v Moskvě před letem

Koroljov do výběru první „šestky“preferované v přípravě zřejmě moc nezasahoval, nicméně je pravděpodobné, že jeho slovo mělo váhu při výběru finalistů na první kosmický let. Že los padnul na Gagarina, se zdá i po mnoha letech jako přirozené a šťastné řešení. Jura se podle svých druhů nikdy nepovyšoval nad ostatní, ale vynikal přirozenou inteligencí a otevřenou myslí.

Alexej Leonov, jeho velký kamarád, konstatoval, že „Jura se nikdy necpal šéfům před oči. Nicméně byl prostě nepřehlédnutelný…“

Kosmonauti poprvé u rakety

A Koroljov si Gagarina oblíbil zřejmě už v momentě, kdy budoucím kosmonautům předváděli maketu kosmické lodě Vostok. Jurij se jako první zeptal, zda se v ní může usadit – a co se Hlavnímu konstruktérovi obzvláště líbilo – zul si nejprve boty. Když muži z 1. oddílu mezi sebou udělali tajnou anketu o tom, koho že podle nich vyberou na první start, až na tři výjimky všichni tipovali právě Gagarina.

Kosmonaut č. 4 – Pavel Popovič vypráví

Pavel Popovič vzpomínal: „Jako předseda stranické organizace kosmonautů jsem okamžitě navrhnul jako kandidáta na první let Jurije. Existuje takový pojem – občanská zralost. A tu jsem našel zejména u Gagarina…“ Boris Volynov to shrnul takto: „Neznám člověka, který by se tak zamlouval jiným, velmi různým lidem, jako právě Gagarin.“

Jurij Gagarin měl štěstí – přežil svůj kosmický let a vydržel i obrovský psychický nápor slávy, která se na něj nahrnula…

Rovné šance – 50 na 50

Říkalo se, že Vostok 1 měl startovat v rovných 9 hodin moskevského času. Těch sedm minut zpoždění prý způsobilo čidlo hermetičnosti poklopu kabiny, které nesprávně ukazovalo. Bylo potřeba odmontovat třicet matic a šroubů, zase uzavřít a prověřit hermetičnost. Podle konstruktéra Ivanovského ale byl čas 9.07 určen předem.

„Vycházeli jsme z okamžiku plánovaného přistání. My jsme používali optický detektor pro orientaci lodi před brzdícím manévrem, který reagoval na východ Slunce nad obzorem. Vostok měl vyletět ze stínu do Slunce nad Atlantikem – a podle tohoto okamžiku jsme museli zpětně stanovit čas vypuštění. Samozřejmě bylo důležité, aby v místě přistání byl jasný den.“

Sergej Koroljov

Koroljov byl pevně přesvědčen, že se let prvního kosmonauta podaří a že v pořádku přistane. Ale stín pochybnosti zůstával. Zatímco lidé jásali, že kosmonaut je na oběžné dráze, Koroljov už myslel na nejkritičtější fázi – na přistání. Vždyť kolikrát při předchozích zkušebních letech selhal brzdící motor od přítele Isajeva?

Samotný let kolem Země byl v zásadě vždy bezproblémový. I Gagarin se měl spoléhat na automatiku. Jedině kdyby nastala porucha, měl převzít řízení. Před tím by jej musel odblokovat vyťukáním číselné kombinace. A nebylo to jen proto, že na takovém postupu trvali vojáci. Existovaly obavy, že člověk v beztížném stavu ztratí orientaci, sebeovládání. Že pohled na Zemi z vesmíru – jak se domnívali někteří ruští i zahraniční experti – a pocit odtrženosti od rodné planety může způsobit i šok či šílenství.

Vyťukání jednoduchého číselného kódu mělo být prověrkou duševní pohody kosmonauta. Kód byl ukryt v obálce, zastrčené v čalounění lodi zhruba v místech levého ramene kosmonauta. Vojáci trvali na tom, že mu místo ukrytí kódu oznámí v případě potřeby rádiem. Ale co kdyby spojení nefungovalo? Koroljov a někteří další nevydrželi s nervy a kombinaci čísel mu pošeptali: „Ale nesmíš to na mne prozradit!“

Tak docházelo i k takovým situacím, jako při letu „bajkonurského“ štábu k místu plánovaného přistání. V letadle Il-14 sedí vedle sebe instruktor Mark Galaj a Oleg Ivanovskij. Galaj šeptá Ivanovskému: „Ty, Koroljov mi dal kód pro převzetí ručního řízení lodi, co byl v obálce za obšívkou lodi – 125. Já jsem to ale Jurovi prozradil…“ Ivanovskij se na něj podíval, chvíli mlčel a pak dodal: „Já taky. Strčil jsem mu papírek s tím číslem do kabiny…“

Pro případ selhání automatiky a radiospojů se rozhodující lidé pojistili – nikdo nechtěl mít sedmadvacetiletého mládence na svědomí. Ruční pilotáž lodi spočívala především v její správné orientaci s využitím polohy Slunce. V případě nouze byl jakýsi „zaměřovací kříž“ nakreslen na jednom z iluminátorů a pilot na něj mířil lodí jako stíhač na nepřítele. Kosmonauti tomu v žargonu říkali „Raušenbachův klacík“ podle jeho tvůrce, akademika Borise Raušenbacha.

Gagarin ruční řízení použít nemusel. Půldruhé hodiny po startu se automaticky zapnul brzdící motor Vostoku, ale od této chvíle už nebylo nic podle plánu. Motor hořel kratší dobu, než se plánovalo. Pak se měla oddělit přístrojová/motorická sekce a shořet v atmosféře. Nestalo se tak. Je pozoruhodné, že něco podobného se pak stalo i prvnímu americkému astronautovi Johnu Glennovi téměř o rok později, když se od jeho kabiny Mercury neoddělili brzdící rakety…

Vostok se sice rozdělil, ale obě tělesa zůstala spojena elektrickým kabelem. Loď s Gagarinem se dostala do rotace a Gagarin to hlásí Zemi. Hrozilo nebezpečí, že návratová kabina vstoupí do atmosféry pod špatným úhlem a může shořet. Všichni strnuli napětím.

Gagarin prožívá sestup mnohem emotivněji než start – kolem iluminátorů šlehají plameny a on má pocit jako člověk v hořícím domě, který nemůže otevřít dveře. Naštěstí asi po 10 minutách právě ony plameny vzniklé třením o husté vrstvy atmosféry přepálí ten všivý kabel. Rotaci kabiny pak srovná sám tvar koule – její těžiště bylo vymyšleno tak, aby se vždy obrátila k zemi tou stranou, kde byl tepelný štít nejsilnější.

Nicméně přetížení stoupalo a Gagarin málem ztrácí vědomí. Tak jako každý z jeho následovníků se nemůže dočkat, až se kabina zhoupne na padácích, připadá mu to jako věčnost. Pak pocítí prudké škubnutí a na přístrojové desce se objeví nápis „Připravit se ke katapultáži!“

Jurij Gagarin se svým typickým úsměvem

Opět na Zemi

Přistání a setkání s prvními lidmi na Zemi také neproběhlo tak, jak se předpokládalo. Loď dosedla mimo vypočtenou oblast právě pro problémy s rozdělením lodě a rotací kabiny.

Vitalij Volovičkin, lékař 1. pátrací záchranné skupiny vzpomíná: „Plán byl takový – při signálu, že loď jde na přistání, měly vzlétnout pátrací skupiny v letadlech a vrtulnících. V každé byl i lékař, který prošel parašutistickým výcvikem a měl několik seskoků a byl vycvičen k poskytnutí první pomoci. Pokud by nemohl letoun přistát poblíže lodi, přistával by výsadek. Jiná možnost tehdy nebyla…“

Skupina 1 byla umístněna na vojenském letišti v Kujbyševě (Samara). Zde byl i letoun Il-14, jediný se speciální aparaturou radiorozvědky, která pomocí radaru měla zaměřit přistávající kosmickou loď. „Když přišel pokyn ke startu,“ vypráví Volovičkin, „navlékli jsme si padáky a čekali. Ale pršelo a dopravní Il-14 nemohl z rozbahněného letiště odstartovat… Museli jsme přestoupit do jiného letounu, který už ovšem radiovou vyhledávací aparaturu neměl. Tak došlo ke zdržení a v místě přistání Gagarina se nenacházela ani jedna z pátracích skupin.“

V první – samarské – záchranné skupině byli i důstojníci, letecký komisař a také kameraman Machmud Rafikov, který dostal přímo od Koroljova instrukci: „…záběry dělej tak, aby tam bylo kolem Gagarina co nejméně uniforem, zaměř se na lidi v občanském oblečení. A Gagarina toč dlouhými záběry, aby bylo vidět, v jaké dobré zdravotní a psychické formě se vrátil.“

V průběhu Gagarinova letu se „hlavní“ nachází v místnosti, které se říkalo „telefonní“. Tam je zřízeno spojení s pátracími skupinami i vládní „červená“ linka. Ovšem Chruščov opět podcenil význam a ohlas letu a odjel spokojeně na Picundu – vzpomínal jeho syn, Sergej Chruščov.

„Otec ale znervózněl a několikrát se ptal – Bajkonur nevolal? Pak přeci jen volal Koroljov: ‚Kosmická loď s kosmonautem je na oběžné dráze, nic zvláštního se neděje.‘ ‚Jak neděje? Je všechno v pořádku? Co pilot?,‘ ptal se otec. ‚Vše probíhá normálně, Nikito Sergejeviči, loď je někde nad Tichým oceánem a až bude v dosahu radiového spojení, budeme vědět víc.‘ V 10:45 moskevského času Koroljov znovu volá na Picundu: ‚Brzdící motor zapracoval a loď jde na přistání.‘ Otec neznaje technických detailů se ale rozčiluje: ‚No dobře, ale řekněte – je živý, přežil to?‘ Koroljov povzdechne: ‚Nevíme, jestli živý nebo ne – na padácích visí. Až přistane, budeme teprve vědět, jak je na tom…‘“

Genadij Trušin, důstojník raketového oddílu poblíže Samary, pak vyprávěl: „Uslyšeli jsme takový rachot, třesk v atmosféře, jako vydávají letouny při překonání zvukové bariéry. A oči automaticky hledaly na obloze, co se děje. A náhle bylo nebe plné padáků…“

Bylo to tak, po katapultáži kosmonauta ve výšce cca 7 500 metrů se na padácích odděleně snášely katapultážní křeslo, přistávací kulovitá kabina a kosmonaut. Vítr zanášel Gagarina k řece – pod ním byla Volha a na druhém břehu velké město. Gagarin je poznal. Přistával poblíž Saratova, v místech, kde poprvé jako žák místního aeroklubu vzlétnul do vzduchu.

Za několik minut byl na zemi v polích u vesničky Smělovka. Kosmická kabina dopadla několik kilometrů od něj, kousek od břehu Volhy v polích kolchozu Leninská cesta. Gagarin se snáší v jasně oranžovém skafandru do pole. Nikde žádná letadla, žádné vrtulníky, ani záchranné čety.

Babička a vnučka Taxatarovy první uviděly Gagarina

A tak první lidé, které po návratu z vesmíru uviděl, byli babička s vnučkou, Anna Taxtarová a její vnučka Rita, které od rána pracovaly na poli a o startu prvního kosmonauta nic netušily. „Bábuško, podívej, dvě hlavy letí,“ křičí děvčátko a ukazuje do nebe. Babka se křižuje a bere vnučku za ruku. Koho to čerti nesou?

Gagarin pak vyprávěl: „Zamával jsem na ně, ale ony jakoby zamrzly. Pak se děvčátko vytrhlo babičce a začalo utíkat pryč. Tak jsem na ně začal mávat a volat – nebojte se, já jsem váš, ruský, sovětský. Tak se zastavily a nedůvěřivě šly ke mně. ‚A kde ses tu vzal?‘ ‚Já jsem z lodi.‘ ‚A z jaké lodi? Tady parníky nejezdí…,‘ kroutí babka hlavou. ‚Ale já jsem z kosmické lodi, babičko,‘ říkám. ‚Kosmické? Nu synku, tady máme bryčku, tak sedej, můžeme jet do vsi…‘“

Přibíhají ale už mechanizátoři z nedalekého lánu a z blízkého raketového útvaru vyjíždí džíp. Vojáci na rozdíl od vesničanů už o letu člověka do vesmíru vědí. Ve Smělovce totiž ještě neměli ani elektřinu, natož nějaké rádio…

Přistávací kabina Vostok 1

Tuto historku vykládal Gagarin druhý den po přistání, na zasedání Státní komise. Všichni se srdečně zasmáli. Ale až po mnoha letech se dostalo na veřejnost – patřičně zkreslené – jak jej babka s vnučkou radostně vítaly. O tom, jak se malá vyděsila a utíkala, se nesmělo nic říci.

Rita dnes vypráví o setkání s Gagarinem svému vnukovi Rasimovi

Ostatně – v tehdejších časech není divu, že se kosmonauta lekly – jediným důkazem, že je „sovětský“, nebyla ani tak čistá ruština, ale na poslední chvíli ručně štětcem a červenou barvou namalovaný nápis na přilbě skafandru – CCCP. Ve chvíli, kdy už Gagarin vycházel z přípravny oblečen do skafandru a mířil k autobusu, zastavil jej velitel přípravy Jevgenij Karpov a říká – musíme ti vyrobit nějaký nápis, aby bylo jasné, že jsi sovětský. Gagarinův instruktor Mark Galaj nechá přinést plechovku červené barvy a ručně mu malují nápis CCCP na bílou přílbu skafandru.

V paměti totiž bylo ještě sestřelení amerického pilota špionážního letounu U-2 Garryho Powerse – přílba jeho leteckého skafandru byla bílá. Ještě by si někdo mohl kosmonauta splést se špionem… Většina tzv. filmových dokumentů už ukazuje Gagarina s krasopisným, natisknutým nápisem, originální snímky z 12. dubna 1961 se prozradí ne zcela pravidelnými písmeny, kreslenými nervózní rukou Marka Galaje…

Když se v okolí rozkřiklo, že na poli u vsi přistál kosmonaut, všichni všeho nechali a utíkali k místu přistání. Nejdříve děti z místní školy. Tatjana Makaričeva chodila do páté třídy a byla mezi nimi: „Kdo měl nohy, utíkal k místu přistání. Lidi se vrhli na hedvábí z padáků a hnali se ke kosmické lodi. Samozřejmě že tam postavili hlídku se samopalem, ale to bylo marné. My jsme vlezli do kabiny Vostok, a než nás vojáci vyhnali, pobrali jsme i tuby s kosmickou stravou.“

Dnes plukovník Genadij Trušin vzpomíná, že lidé se vrhli na Vostok, který ještě „žil“ – přístroje pracovaly, a snažily si cokoliv vzít až urvat pro sebe jako suvenýr. Dva mladí pastevci našli v místě přistání kosmonauta i tzv. NAZ (nedotknutelné havarijní zásoby) tedy jakousi „krabičku poslední záchrany.“ Mimo jídla, léků, zápalek a podobných do domácnosti se hodících věcí tam byla i signální pistole a další výzbroj pro havarijní přistání v tajze či poušti včetně pistole systému Makarov. Mládenci si nález rozdělili a potají přinesli domů.

Tatjana Makaričeva vypráví: „Večer začali obcházet domy ve vsi vojáci a tajní z KGB. Prohlíželi domky a vyptávali se lidí, zda neviděli či nenašli takovou plechovou krabici s tím a tím… Nikdo nic nechtěl přiznat, nikdo nic nevěděl. Ale jeden z pastevců si nedal pokoj a vrtal se v těch věcech z NAZ. A byla tam jakási oranžová krabička s čímsi podivným, neznámým. No, moc nepřemýšlel a propíchnul ji… Ozval se výbuch a v tu ránu se celý dvůr i dům pokryl červenou barvou…  Ušetřil tak KGB další hledání.“

Ve vesničce Smělovka zapálili petrolejky a šli spát. Byl klid. Kosmonaut je už tou dobou v rukách lékařů a přátel v Kujbyševě (Samaře). Když se objímá se Sergejen Koroljovem, Hlavní konstruktér pláče štěstím. Jeho sen se vyplnil! I když – i když jen z části. Málo kdo tuší, jak rád by Sergej Pavlovič usedl do kosmické lodi místo kosmonauta…
 
Nohama vzhůru je ale celý svět, celý Sovětský svaz, a v ulicích Moskvy se spontánně zpívá a tančí – snad poprvé od konce války. Nadšení nezná mezí. Chruščov dostane nápad – musí kosmonauta slavnostně přivítat. Jak vzpomíná jeho syn Sergej, „otec si vybavil, jak vítali slavné polárníky z Čeljuskina ve třicátém čtvrtém roce. A tak volá do Moskvy – přivítáme Gagarina jako Čeljuskinovce. Nejdříve Rudé náměstí, manifestace, pak přijetí v Kremlu… Tak se zrodila ona tradice.“

Gagarina pak vítají jako celebritu prezidenti, králové či princezny, stává se celebritou, jež nemá v SSSR obdoby. Ovšem jeho první zahraniční cesta vedla ještě v dubnu – do tehdejšího Československa, do Prahy.

Gagarin v ulicích Prahy

Boris Čertok, dlouholetý první zástupce Koroljeva: „…dnes by nikoho ani nenapadlo navrhnout start člověka pomocí rakety R7 – Vostok. Tehdy byla co do kvality a spolehlivosti na hony vzdálena té, která se jako „Sojuz“ používá ještě dnes i k letům na Mezinárodní kosmickou stanici (ISS). Žádná komise by to prostě neschválila…“ (sám Koroljov později přiznal, že Gagarinovi dávali před startem šanci na přežití 3:1 – pozn. autora). „Bylo třeba opravdové troufalosti a odvahy, posadit člověka do kabiny na R7. A také politické podpory. To všechno Koroljov měl a dokázal přesvědčit nejen radu konstruktérů, ale i vládu a politbyro.“

Neil Armstrong, první muž na Měsíci: „Všechny nás do vesmíru pozval Gagarin…“

P. S.

Krátce po historickém kosmickém letu Jurije Gagarina se objevila celá řada konspiračních teorií o tom, zda byl Jurij Gagarin opravdu prvním sovětským kosmonautem ve vesmíru.
Postupně bylo uváděno více než 10 jmen mužů, kteří měli být „tím prvním“ ještě před Gagarinem, ale jejich kosmický let buď skončil tragédií a kosmonaut zahynul, nebo se vrátil na Zemi ve stavu, ve kterém nemohl být sovětskou propagandou představen světu. Část z těchto jmen byla identifikována především jako muži, kteří se podíleli na testování kosmické techniky při jejím vývoji a zkouškách, případně šlo o muže, na kterých se testovaly zdravotní limity (přetížení, tlak, teplota), kterým potom mohou být vystaveni skuteční kandidáti vesmírných letů.

Kosmická loď Vostok
Tvořila ji kulovitá přetlaková návratová kabina o hmotnosti 2 460 kg, průměru 2,3 m a objemu 5,2 m3 (z toho prostor pro kosmonauta 1,6 m3) a přístrojový modul. Návratová kabina byla pokryta tzv. ablativním tepelným štítem. Kosmonaut se katapultoval v křesle ve výšce cca 7 km. Přistání návratového modulu zajišťoval padák o ploše 574 m2. Přístrojový modul o hmotnosti 2 270 kg, maximálním průměru 2,43 m a délce 2,25 m nesl většinu přístrojového vybavení. Z vnějšku byly připevněny kulové nádrže s natlakovaným „palivem“ pro plynové trysky stabilizačního systému. V zadní části byl umístěn brzdicí motor TDU-1 o tahu 15,83 kN a maximální době činnosti 45 s. Loď umožňovala lety člověka do maximální délky 10 dní.

Nosná raketa R-7 pro Vostok atd.
Tato modifikace vznikla použitím prvních dvou stupňů rakety R-7 a přidáním třetího stupně E s jedním motorem RD-0109 o tahu 54,5 kN. V této konfiguraci měřila raketa 38,4 metry a s pohonnými látkami vážila 287 tun. Celkový tah všech motorů byl 5 MN, což stačilo k dopravě až 4,7 tuny nákladu na nízkou oběžnou dráhu. V pozdějších modifikacích vynášela a vynáší dodnes (!) kosmické lodě Sojuz/Progres, spojové či meteodružice a některé meziplanetární sondy. Nejnověji má startovat i z kosmodromu ESA Kourou ve Francouzské Guayaně.