Můj čtvrtý JOB – Krokodýli, lvi a žáby

Krokodýl Dundee

Prázdniny jsou u konce a děti se vracejí nazpět do Houstonu. A najednou se cítím sám. A tak trávím všechen svůj volný čas vykopáváním artefaktů a chytáním hadů, které pak stahuji, vylouhuji v umyvadle a pak přibíjím na prkna, která nechávám pod postelí v pokoji. Louhování kompletně neutralizuje veškerý zápach.

Vracím se z letu a slečna v recepci mně říká: „Pane kapitáne, nemůžete dát ty hady někam jinam? Uklízečka se bojí jít do vašeho pokoje.“ No a tak dávám uklizečce kurz o „svlékání hadů“ a předvádím, že tihle hadi už nekoušou. Vzalo to půlku lahve tequilly, ale fungovalo to. Příště mi hlásí, že ty kůže trochu otřela mokrým hadrem, což je ale absolutní hloupost, a tak ji zakazuji na hady sahat. A jedu na ranč.

Dnes odpoledne to vypadá, že bude pršet, a tak nechávám náklaďák na druhé straně rybníka a pak se přebrodím na druhou stranu. Důvod proto brodění je červený jíl. Když začne pršet, tak se poslední část cesty změní v červené bahno, které když ztvrdne, musí se skoro sekat majzlíkem. No a tak je lepší ten rybník přebrodit. Odpoledne bylo docela úspěšné a mimo hezké vázy se taky vracím s pěknou kůží chřestýše.

Začíná poprchávat, a tak si sundávám tenisky a pomalu se brodím nazpět. Vylézám na břeh, suším si nohy a pozoruji dvě nádherné volavky, které se špacírují přesně tam, kde jsem se přebrodil. Tohle bude pěkná fotka, a jak si tak připravuji svůj Pentax, náhle se „otevře“ voda a jedna volavka zmizela. Druhá rychle startuje. Volavka se vynořila celá pomačkaná a vzápětí se vynořila i hlava aligátora a volavka zmizela navždy pod vodou. A já jsem se tam před momentem brodil!!!

První, co dělám po návratu do hotelu, je, že hledám Leonela, abych mu oznámil, že má v rybníce krokodýla. K mému překvapení se moc nediví a omlouvá se, že mi to zapomněl říct. Podotýká, že se ho párkrát pokusil zastřelit pistolí, ale že se kulky jeho „osmatřicítky“ odrazily. Říká, že je asi tři metry dlouhý a že nyní už je zralý na kůži na kovbojské boty. Tomu docela věřím a později jsem svědkem toho, jak se takové boty dělají s donesené kůže.

Rybník krokodýlů

Jsem přesvědčen, že existují dny, kdy se nemá vylézat z postele, a o vylézání na ulici už ani vůbec nemluvím. Ale protože ty dny neznáme dopředu a nemáme nějakou intuici na maléry, tak se o to pochopitelné vůbec nestaráme.

Pozval jsem Carlose a jeho známou slečnu na večeři do mého hotelu. Večer probíhal nádherně a moc se bavíme. Koutkem oka zahlédnu pěkně vypadající holku, která se čas od času na mě s úsměvem podívá. A tak ji zveme k našemu stolu. Pracuje v mém hotelu jako sekretářka. Podotýká, že zná mé jméno. Odkud ho zná? Vysvětlím.

V průběhu návštěvy v Tampicu se můj syn Tommy a syn vlastníka hotelu, asi tak stejného věku, velice spřátelili. A jednou, když jsem měl let a nemohl jsem ho vzít s sebou, tak se o něj starala moje dcera Nicole. Po návratu jsem našel Nicole velice vystrašenou a ubrečenou, protože nemohli najit Toma ani jeho kamaráda. Prostě nejsou k nalezení.

Hotel má svou malou zoologickou zahradu, která je nyní v opravě, a tak se pohybují zvířata z klece do klece. Malí lvi, kteří jsou opravdu jak koťata, jsou zavření ve skladných celách pod hotelem. No, začalo pátrání, do kterého se taky zapojila policie. A nic. Také se zjistilo, že z jedné klece chybí opice, která se jmenuje Veronika. Je to kapucínka. Začíná se mluvit o možnosti únosu. Už je tma a já se opravdu bojím.

Náhle zvoní telefon, který zdvíhá Leonel. Zakleje něco španělsky a říká mi: „Jdeme do skladiště!“ Ve skladišti najdeme oba kluky, kteří spí, a každý drží okolo krku lvíče, které taky spí. Jen opice Veronika otravuje jedno lvíče stéblem sena. Později se dozvídám, že kluci tam vzali Veroniku, aby jezdila na lvíčeti jako v cirkuse. Díváme se s Leonelem na sebe a ve vzduchu visí otázka: nařežeme jim? Nooo…

Takže moje jméno se díky mému synovi proslavilo a já zvu tuhle hezkou slečnu na rande. A tohle si vyčítám dodnes!

Crazy Frog

Náš King Air 200 na letišti Puebla

Snídám a jedu na letiště. Sluníčko začíná vycházet později a později a už tak nehřeje. Sílu možná má tak ještě na měsíc. Dnes je 19. září 1985 a náš letový den začal velice jednoduše. Transportovat skupinu Kubánců z Tampica do Mexica City. Startujeme v 05:00 a za 30 minut začínáme přiblížení na dráhu 23R v Mexiko City.

„Aproximación Puebla, King Air 200 N37GA.“ „Adelante N37GA, eso es Puebla.“ „37GA nad Pueblo VOR, FL 240 na letovém plánu Tampico – Mexico City, odpovídač XXXX.“ A pak dostáváme povolení vyčkávat nad Puebla VOR, radiál 013 ke stanici, všechny okruhy vpravo. Očekáváme další instrukce a dostáváme čas.

ATIS nám dává výškoměr a hlásí vítr 20 mil za hodinu rovnou na ranvej. Přechod od Otumba VOR k zachycení localizeru ILS pro Rwy 23R je 17 mil. Právě, když Carlos začíná brífink pro pasažéry, přerušuji na moment svůj výhled z kabiny. Při dalším pohledu ven doslova přimrzám k sedačce. Asi půl míle před námi náhle něco exploduje ve vzduchu a vzápětí další a další exploze. Koutkem oka zaznamenávám stoupající kouřící objekt, který převyšuje naší hladinu sestupu, a exploduje v černočerveném výbuchu.

Nastavuji maximální tah a trochu předbíhám naše SOP, ohlašuji zrušené přiblížení a změnu letové hladiny. Carlos se na mě vyčítavě dívá a já se stručně omlouvám a říkám mu, že má nazpět rádio. Tohle byla taková podvědomá reakce. Mexico City center doposud neví, co se děje, tak jenom pozoruji ten kouř a výbuchy neznámých projektilů. Éter je plný PIREPů. Záhy dostáváme instrukce letět přímo do TEQ VOR (Tequesquitengo), což je asi 45 mil na jih od MEX VOR, a vyčkávat v 16 000 stopách a očekávat další clearance v deseti minutách.

Tak a co se vlastně stalo? Přiblížení na dráhu 23R vede přes největší ropný terminál Pemexu, kde najednou vznikl požár a celá ta instalace vyletěla do vzduchu. To, co pak vybuchovalo ve vzduchu, byly sudy s naftou. Tak takhle asi vypadá z letadla protiletadlová palba. V tomhle požáru zahynulo přes 1 000 lidí, včetně vesničky, která se jmenovala San Juanito, kde se tahle rafinerie spolu se sklady nacházela.

Vzdušný prostor nad Mexico City je uzavřený. Naše záložní letiště je Acapulco 120 mil na jih. Je to dobré místo jako alternativní letiště, když nemáte naspěch. Mexico nás předává Acapulku a Carlos odposlouchává ATIS. A je tam NOTAM! Asi před 15 minutami při přistáni Aviateky B-727 se jim složilo příďové kolo a jediná (v té době) aktivní ranvej je uzavřená až do odvolání.

Výbuch rafinérie San Juanito

Říkám Carlosovi, aby se zeptal, jak dlouho odhadují, že bude odklízení trvat, a řídící odpovídá: „Kapitáne, nevíme opravdu jak dlouho, ale hydraulický zvedač má poruchu, a tak to bude trvat trochu déle.“ „Gracias Acapulco.“ No a co teď?

Nyní máme volnou ruku pro výběr našeho finálního letiště. Musíme se rozhodnout dost rychle, protože jsme na náš plánovaný let a alternate nepotřebovali brát plné nádrže. No a co máme, to stačí doletět do města Puebla, které je normálně asi hodinu letu z Tampica nebo z Mexica City, provést čtyři vyčkávací okruhy a udělat přerušené přiblížení plus mít dost paliva na plnění kontingence v 1 500 stopách nad letištěm. Rozhodujeme se pro Pueblu a ohlašujeme to jako naše konečné letiště.

Letiště Puebla leží mezi třemi sopkami položenými v trojúhelníku. Jmenují se Iztaccíhuatl (19 000 stop), Popocatépetl (18 000 stop) a La Malinche (14 600 stop). Minimální sektorové výšky pro všechny kvadranty přesahuji všechny 15 000 stop…

Kontrolor nám oznamuje, že jsme číslo šest na přiblížení a podotýká, že už odbavili deset letadel a že po té explozi v Mexico je veškerý provoz roztroušený na primární a sekundární alternativní letiště až po San Antonio v Texasu. No, a protože jsme opravdu spotřebovali dost paliva, nechci situaci tlačit do extrému, a tak říkám Carlosovi, že s nimi budu mluvit já.

A tak Pueblu dávám stručný popis našeho letu a stavu paliva. Kontrolor mi dává „stand by“ a pak se mne velice klidně ptá, jestli N37GA vyhlašuje minimální palivo. Fantastické, kontrolor se nám snaží pomoct. A tak odpovídám, že ano, a najednou jsme číslo dva na přiblížení. Po přistání pasažéři berou taxíka do Mexico City a my jdeme napsat report a natankovat palivo.

A protože je momentálně nad Tampicem bouřka, tak se jdeme najíst. Vysvětluji svému kopilotovi, jak funguje deklarování minimálního paliva a říkám mu, že se nikdy nesmí bát tohle minimální palivo vyhlásit, speciálně v situaci, jako byla dnes naše.

Náš návrat do Tampica proběhl normálně. Bouřka už je nad mořem, ale pořád dostáváme trochu srážek z ocasu odstupujícího systému. Náhle posloucháme na předním skle zvláštní zvuk, něco jako velice rychlé mlaskání. A najednou máme sklo plné krve. Ptám se Carlose, zda viděl nějaké ptáky, na což m odpovídá, že určitě ne. Hlásíme se na dlouhém finále dráhy 32 a naše viditelnost z kabiny je velice špatná.

Děláme úkony před přistáním, když najednou Carlos řekl něco, co mě na moment rozesmálo: „Pod mým stěračem je žába!“ Rád bych se podíval, ale musím se zabývat viditelností. Carlos hlásí krátké finále a věž nás upozorňuje, že náš brzdný koeficient bude dost špatný, protože většina ranveje je kontaminovaná žábami. A kontaminace opravdu představovala stovky miniaturních zelených žabiček asi 3-5 cm velkých.

Při přistáni jsem částečně musel používat vizuální referenci z postranního okna. Později se dozvídáme, že ta hlášená bouřka nad Tampicem byla doprovázená několika „water spouts“ nad Lagunou del Carpintero, navazující na letiště. Water spouty jsou trychtýře vody, tvořené nízkým tlakem nad vodou, asi něco jako minitornáda, která sají malé vodní živočichy do vzduchu a odnášejí je někdy dost daleko od původního zdroje vody.

Všechno lítá, co peří…nemá.

Bořek stavitel

A zase mám pár dní volna, a tak se nyní budu trochu víc zajímat o tu slečnu z hotelu. A tak rande následuje rande a asi za měsíc konečně vím, kde bydlí, a tak ji vezu domů, abych poznal její rodiče.

To, co jsem viděl, bylo něco jako z nějakého špatného černobílého filmu, připomínajícího ubikace z koncentračního tábora. Stavení zkonstruované z prken, palandy na spaní, něco co měla být kuchyně spojená se záchodem. Otec alkoholik, matka něco jako Divá Bára a tři malí kluci asi do třetí, čtvrté a páté třídy. Všichni na mně koukají jako na zjevení.

No a tak poslouchám jich příběh života. A protože jsem dobrosrdečný BLBEC, tak jsem se rozhodl, že s touhle situací něco udělám. Asi za další tři měsíce jim najímám třípokojový byt, který byl ale velice levný. Všechno v Mexiku je levné, když máte peníze. No a tak jsem se rozhodl ve svém volném čase postavit dvouposchoďový barák.

Jenom tak na vysvětlení, nikdy jsem dům nestavěl. A tak si kupuji v Mac Allenu knihu, která je asi tak třikrát tlustší než staré vydání bible a jmenuje se „Jak se dělá“. A je tam všechno. Asi měsíc to čtu a studuji plány. Můj kopilot si myslí, že se jeho kapitán zbláznil, ale potají se mně v našich letových přestávkách dívá přes rameno.

Nakupuji veškerý základní materiál a malou míchačku na cement. To vše mě stálo asi 10 000 dolarů. Carlos, který byl velký skeptik, se najednou nabídnul, že mně pomůže, protože by si také jednou chtěl postavit barák. Tak a slepý vede slepého a začínáme stavět.

Každý volný moment a víkendy stavíme. Základy jsou položené, podlaha odlita a zvedají se zdi. Nyní jsem instalatér a připravuji zavedení vody. Kniha popisuje vše úplně do detailu. Pak se zabývám elektrickou instalací. Trochu nám dělá problém druhé patro, a tak si najímám pár zedníků-expertů a dům stojí asi během pěti měsíců. Stojí a nespadnul.

V průběhu jsem se naučil byt zedníkem, instalatérem, truhlářem a zopakoval jsem si sváření. Otec, matka a bratři bydlí dole a moje slečna nahoře. A já bydlím v hotelu a někdy také nahoře. Žením se a příští rok máme syna, který se jmenuje Jan Michael. Také se starám o vzdělání chlapců.

Můj syn Jan Michael

„Mexico věž, King Air N37GA.“ „37GA, povolení k přistání, dráha 05L. Opusťte aktivní ranvej pojížděčkou A, držte pozici před ranvejí 05R, pak Mexiko Ground na 121,9.“ „Rozumíme, Mexico.“

Dneska letí Carlos. Těsně před podrovnáním pozoruji něco, co si myslím, že byla iluze. Zbývající dráha před námi se lehce zvlnila. V zápětí Carlos vydechnul: „Lo viste? Viděl jsi to?“ „Viděl, co to sakra bylo?“

Opouštíme aktivní ranvej a věž podotýká, že se právě zaznamenalo zemětřesení asi 5 stupňů na Richterově škále. V dálce pozorujeme červené majáky požárních vozů, které směřují někam na konec dráhy 05L, na které jsme před momentem přistáli. Pojíždíme do našeho FBO Avemex, kde vykládáme pasažéry a budeme čekat na pana Victorina a jeho doprovod včetně pistolníků.

Sedím v naší čekárně a dívám se na TV, zatímco Carlos jde pro nějaké sendviče a kafe. Nevím, proč jsem se otočil, ale vidím, jak se Carlos vrací s kafem a sendviči a všímám si, že se náhle skleněné létací dveře otevřely a zavřely. Nějak mi to nejde do hlavy, žádný průvan tu není, a tak mu jdu pomoc otevřít. Vzápětí se vše začalo třást a já na něj volám, aby vypadnul na rampu, kam také já mířím.

Co jsem cítil a zažil, bylo něco k nepopsání. Pohyby země byly něco jako pět v jednom. Dolů, nahorů a zároveň dopředu, doprava a doleva. To vše po 1,5 minuty bez jakékoliv pauzy. Upadnul jsem na kolena a najednou cítím, že se mně chce zvracet. Všímám si, jak LearJet 35 přeskočil špalky a narazil plnou silou do Sabre 75, zaparkovaného před ním. Z hangárů se ozývají hrozné zvuky letadel, které do sebe naráží a ničí se o zdi. Snažím se postavit, ale zemětřesení trvá ještě asi půl minuty.

Náhle vše zmlklo a je smrtelné ticho. Jen sloupy lamp se kývají. A nad Mexico City visí houbový mrak jako po výbuchu atomové bomby. Nějak v podvědomí registruji letku policejních helikoptér, které startují směrem od města. Náš King Air nebyl poškozen.

V ten den zemřelo v Mexico City přes 10 000 lidí, 30 000 bylo zraněných a přes 250 000 obyvatel zůstalo bez přístřeší. Tenhle masakr byl mimo topografického položení, o které jsem se již zmínil, způsoben korupcí, která se pak projevila na stavebním materiálu, a nulovým stavebním dozorem.

Škola v Mexico City po 8,5° zemětřesení