Můj čtvrtý JOB - Létání pro Pemex

Práce s odpadky

Naše první lety vedou mimo Mc Allenu všechny do Mexika. A jako všechny velké firmy v Mexiku, podnikové ředitelství je v Mexico City. A tam se létá minimálně třikrát týdně. Nachází se ve výšce skoro 4 000 metrů a má okolo 9 milionů obyvatel. Mexiko City je gigant s rozlohou 1 485 čtverečných kilometrů a byl původně pojmenovaný Aztéky jako Tenochtitlán. Nachází se v kotlině, která skoro celý rok z důvodu kontaminace automobilů trpí teplotní inverzí. To znamená, že oproti normálu se stoupající výškou teplota také stoupá, a veškeré znečištění se tak drží u země, speciálně v zimě. Málo kdy je tomu naopak. Ale když ano, tak to opravdu stojí za to.

Tenochtitlan a soudobé Mexiko City v inverzi

Náš let do Mexico City normálně trvá v Mu-2 45 minut, později v Jet Staru 30 minut. Opravdu není čas nastoupat víc než FL180. A pak se začnou dít věci hodně rychle. Éter je saturovaný komunikacemi. STAR na mezinárodní letiště Benito Juarez Mexico City normálně začíná pro ILS/DME dráhy 05L/R u San Mateo VOR, které se přelétavá v 12 000 stopách a je mimo jiné vyčkávacím bodem. Pak následuje 9,2 mil do 8 800 stop minimální rychlostí 160 uzlů a po přeletu kontrolního radiálu 248 z MEX VOR začít levou zatáčku pro zachycení localizeru ILS pro ranvej 05L.

Glide path je 3,5 stupně, takže zachycení vyžaduje snížení tahu motoru, aby se G/S zachytil přesně nad křižovatku Plaza a pak dolů do DA 7 600 stop nebo DH 284 stop. Asi v 8 800 stopách, kdy se začíná vyrovnávat nastavení přetlakování, se kabina naplní lehkým zápachem ozonu a začínáte cítit v ústech něco, o čem se říká, že asi takhle chutná měď. Vítejte v Mexico City. Po přistání pojíždíme do FBO, které se jmenuje AVEMEX a je situované hned vedle hangárů prezidentské letky.

Já a můj kopilot Carlos Castillo

Našimi pasažéry jsou běžní funkcionáři syndikátu Pemexu nebo funkcionáři různých provinčních úřadů, kde Pemex něco staví. Ne všude je Pemex vítán s otevřenou náručí. Jsou místa ve státech Tabasco a Veracruz, do kterých se létá po zuby ozbrojeno. To myslím nejenom pasažéři, ale hlavně jejich osobní stráž, bodyguardi, nebo prostě „los pistoleros“. Důvod pro takové nepřátelství je, že před časem, kdy Pemex vrtal ve vodě, došlo k několika nehodám, kde vytekla z vrtné věže ropa a otrávila ryby a ráčky, kteří byli zdroj živobytí místních rybářů. Pemex jim dal nějakou směšnou kompenzaci, což ještě zhoršilo celou situaci.

Je krásné odpoledne a já sedím v bazénu u hotelu, opaluji se a dávám si pivo. Asi okolo čtvrté odpoledne se objevil Carlos a sděluje mi, že mu volal Don Victorino, který se prý moc omlouvá, ale že budeme mít večer let do městečka, které se jmenuje Poza Rica a leží ve Veracruzu. To je země, která sousedí se státem Tamaulipas, kde se nachází Tampico. Let bude trvat méně než 20 minut. Victorino se omlouvá? Hmm, tak to je pozoruhodné.

Letiště Tajin v Poza Rice se nachází na náhorní plošině a mělo v té době krátkou ranvej pro menší letadla. Z důvodů inklinace terénu se přistávalo proti svahu a startovalo z kopce. Ranvej byla asi 900 metrů dlouhá s VOR/DME přiblížením na ranvej 08/26.

Startujeme skoro za šera, a děláme přiblížení skoro za tmy. Carlos tam již několikrát byl a je nyní velice dobrý navigátor. Upozorňuje mě na několik roklí, které tvoří díky svému tvaru a položení „ventury efekt“ a hodně turbulence. Terén nám dovoluje nastavit naši VNAV vertikální navigaci na ploché přiblížení, které značně zjednoduší podrovnáni při přistáni do kopce, což dělám poprvé ve svém životě. A v noci! Dávám si pozor na mezery mezi světly ranveje. Konfigurace úhlu ranveje a světel tvoří iluzi krátké ranveje. Přistání bylo chvalitebné a nikdo si nestěžoval. Jedem do hotelu.

Naší pasažéři jsou dnes jen los pistoleros. Ptám se Carlose, co se děje, ale odpovídá, že neví. Je nám řečeno, že budeme odlétat hned, jak se rozední, což bude asi v 04:30. Večeříme a jdeme spát. Asi v půl čtvrté někdo klepe na dveře a ohlašuje, že je čas jet na letiště. Na cestě na letiště naše auto náhle v půlce kopce zastavuje. Již se rozednívá, a já si všímám dodávky, která je před námi zaparkovaná…

Vedle dodavky klečí na zemi člověk, který nemá boty a na hlavě má přetažený černý pytel, a dva místní pistolníci na něj míří brokovnicí a samopalem.

Prohodí si několik slov s našimi pasažéry, házejí toho člověka do dodávky, která nás sleduje na letiště. Jdeme s Carlosem připravit naše letadlo. Ptám se ho, co se děje, a on mi sděluje, že mu řekli, že tenhle člověk je prý obviněn z plánování vraždy místního funkcionáře Pemexu…

Dávám Carlosovi signál, že můžeme začít nakládat pasažéry a startuji pravý motor, aby pracovala naše klimatizace, které se říká „Air Cycling machine“. Carlos zavírá dveře a já si v zrcátku všímám, že náš „vězeň“, který má nyní svázané nohy, byl hozen na podlážku prostoru pro zavazadla. Posílám Carlose nazpět s příkazem, že vězeň bude sedět na sedačce a bude mít bezpečnostní pas. Moje instrukce se jim moc nelíbí.

Pozoruji, co se děje, a nakonec vidím, že dost surově usazují pasažéra do sedačky. Zároveň si všímám, že jeden pistolero  vytáhnul svou pětačtyřicítku a natáhnul ji. Zastavuji motor, odepínám si pas a jdu nazpět a žádám, aby vyhodil náboj z komory pistole, a říkám, že chci zásobník. Odmítá to udělat, a tak oznamuji, že nyní chci mít všechny zbraně v kabině a žádám Carlose, aby je posbíral a dal je do plastového pytle, jinak že se nikam nepoletí a že tohle ohlásíme panu Victorinovi. Tohle fungovalo.

Startujeme z kopce, což byla velice zajímavá zkušenost. Stojím na brzdách až po stabilizování RPM. Pak letadlo doslova vystřelilo do vzduchu a za 15 minut jsme v Tampicu. Na letišti nás čeká don Victorino a několik lidí, které neznám. Vystupuji první z letadla, ale než vystupuji, říkám Carlosovi, aby dával pozor, ať ho nemlátějí, a doručuji osobně pytel se zbraněmi. K tomu podotýkám, že už nechci, aby nějaký pasažér na palubě cestoval s nabitou zbraní! Pistolnici si stěžuji, ale Victorino je přerušil poznámkou: „Slyšeli jste, co kapitán řekl?“

Nějak se to trochu rozkřiklo a lidé mně říkají: „Vy máte ale odvahu mluvit s těmahle odpadkama lidské společnosti tak, jak jste mluvil.“ Ale oni se bojí někoho, kdo má autoritu. Mnohokrát v budoucnosti jsem slyšel při reverzu po přistání zvuk prrrrr, což byly volné náboje, které se někomu vysypaly z kapsy. Ty potom sbíráme a máme docela pěknou sbírku nábojů všech možných kalibrů. Ty nevracíme. Jednou jsem dokonce našel pod sedačkou revolver, který jsme na den schovali, a nechali jsme vlastníka vařit se ve vlastní šťávě, že ztratil zbraň, kterou mu přidělil Pemex.

V hotelu mě čeká dobrá zpráva. Musím na letišti v Mc Allenu vyzvednout svého synka Tommyho a dcerku Nicole, kteří cestují z Houstonu. Budou trávit dva týdny prázdnin v Tampicu. Don Victorino mně nabídnul použití našeho letadla na vyzvednutí děti. Protože je Mu-2 certifikovaná pro jednoho pilota, necháme Tommyho sedět na sedačce kopilota.

Můj syn Tommy

Po přistání v Tampicu Tommy zůstal chvilku sedět jako očarovaný. Kouzlo letu udělalo své. Za 23 let sedíme spolu v jiném letadle. Vrtule zmizely, palubní přístroje nemají žádné ručičky, jen ten hezký úsměv zůstal.

A tak trávíme jedny z nejhezčích prázdnin. Chodíme na pláž, chodíme rybařit v příboji a také je beru do Mexico City. Tam navštěvujeme vše, na co máme čas. Jedno ze zajímavých míst, které jsme navštívili, je Mexické státní muzeum antropologie. A tam jsem se opravdu začal zajímat o archeologii. Všude nás doprovází můj kopilot Carlos, který zná vše, co se týká historie jeho země.

V antikvariátu si kupuji pár učebnic archeologie a ve volném čase si je čtu a trochu studuji. Moje španělština (mexičtina, hehe) je nyní lepší než v Argentině. Snažím se naučit čísla a numerologii Aztéků. To není tak obtížně a vím, jak se píšou čísla, a jak se v jazyce nahuatl jmenují. Ale naučit se nahuatl jako jazyk, to je pro mě bez instruktora nemožné. Několikrát jsem měl možnost poslouchat v Coloradu konverzace v jazyce navajo, a pak v budoucnosti V Bolívii a v Peru místní dialekty, quechua a aymara. Přesto, že je Mexiko několik tisíc kilometrů vzdálené, navajo, quechua a aymara mají některá společná slova. Série krátkých slov, která se tvoří někde na patře úst.

Jednou mi Carlos sděluje, že se někdy v průběhu nějaké konverzace zmínil o mém zájmu archeologie.  Přítomný té konverzace byl také bratr vlastníka Hotelu Posada de Tampico, kde jsem ubytovaný, don Leonel, který vlastní opravnu velkých lodí a tankérů. On je spoluvlastník toho Navaja, které zamknuli v hangáru, když pan Inclan neplatil nájem.

Jak jsem se zmínil, existují vlastníci letadel, kteří nesouhlasí s tím, že musí platit celníky, a tak si připravují na svém ranči ranvej. Normálně je to pro Cessny 206 a 210. Don Leonel si také jednu ranvej připravuje, a mimo přistávací plochy mu tam buldozery připravují místo pro podzemní benzinové nádrže.

No a tak mně don Leonel vzkázal, že prý na staveništi, které je na druhé straně řeky Panuco, vzdáleného od Tampica asi 10 km, se objevují při práci buldozeru nějaké keramické střepy a že jsem vítán, kdykoliv se tam zajedu podívat. A smím zachránit od mašin, co se dá, a nechat si to. Don Victorino mne nechává používat jeden z jeho náklaďáčků Chevrolet, takže mohu do terénu ranče.

Ohniště na sídlišti kultury Huaztec

Pozvání pochopitelně přijímám, a tohle místo se pro zbytek mého pobytu v Mexiku stává místem odpočinku a inspirace a také mou soukromou studovnou kultury, která kdysi dávno kvetla v téhle části Mexika.

Moře vody

„Mitsubischi  Noviembre  Ochenta Dos Whisky Tango, aproximación Mexico, authorización.“ „82WT, adelente Mexico, listo copiar! … 82 WT, directamente a San Mateo VOR, mantenga 12 000 pies, entra patron de espera sobre SMO.“ To znamená přímo na San Mateo VOR a vyčkávat v 12 000 stopách na SMO radiálu 340 inbound, standardní levé zatáčky, povolení k přiblížení v 0:36. Carlos opakuje povolení. Pane jo, devět otáček.

Existuje vtip, kdy si pilot stěžuje na ATC ohledně doby vyčkávání a podotýká, že ho každý pattern stojí 500 dolarů. ATC jen chladně odpoví: „Utraťte ještě další 3 000 a máte povolení k přiblížení!“ Hehehe.

Radar je červený jako jahoda. Žádám o zapnutí veškeré ochrany před námrazou. TAF o takové silné konvekci nemluvil. Oznamujeme, že jsme ve vyčkávacím prostoru. Na levé straně přesně tam, kudy vede náš standardní vyčkávací prostor, je supercela a my začínáme chytat silnou námrazu a slyšíme a taky vidíme kroupy. A velké!

Autopilot je nyní na svém maximálním výkonu, a tak oznamuji svému kopilotovi, že vypínám autopilota a že to poletím manuálně a žádám ho, aby oznámil ATC, že podle STARu nyní vyčkáváme v cele a žádáme změnu výšky na 14 000 stop a nestandardní vyčkávací obrazec doprava. Nad námi v 16 000 vyčkává Aero Mexico B-727 a nad ním ve FL 180 vyčkává Delta, která je asi ve třech čtvrtinách toho CB. A ihned po naší žádosti žádají to samé. V duchu děkuji, že dnes letíme s Mu-2. Kdyby to byl náš King Air 200, který jsme před několika týdny dostali, trochu bych měl starosti o střih na křídla.

Dostáváme povolení a Carlos na VHF 2 poslouchá ATIS. Prý lije jako z konve a první třetina dráhy 05R i L je pod vodou. Tak to nám moc nevadí, protože ranveje pro naše letadlo jsou víc než dostatečně dlouhé. Za moment posloucháme Aero Mexico i Deltu, kteří žádají divert do Acapulca coby na alternativní letiště.

Letadlo, které dělalo přiblížení z jihu letiště, přistálo, a nyní nadešel náš čas, dělat přiblížení. Ruce mě opravdu bolí! Dost jsem se s tím popral. Přístroje jsou nyní nastavené a máme povolení. Přelétáváme kontrolní Radiál 248 z MEX VOR, zachycujeme localizer a protrháváme overcast. To, co vidíme, je jako když se díváme v divadle z balkonu. Černá záclona mění barvu a jsme venku. A před námi se objevilo letiště. Přepínáme na věž, která nám opakuje to, co řekl ATIS. Dosedáme dost daleko, a tak necháváme letadlo vyběhnout až skoro do konce dráhy 05R.

Asi takhle to vypadalo při přiblížení

Zaplavení ranvejí v Mexico City má mimo deště ještě jiný důvod. Aztékové postavili Tenochtitlán na jezeře Texcoco. Sázeli zde jistý druh vodní trávy, přisypávali tam hlínu a kultivovali víc vodních rostlin. A v průběhu století naváželi víc hlíny, přisypávali i dřevo a popel a vytvořili něco jako bažinu, která po kultivaci začala tvrdnout. A na tom nyní stojí Mexico City. Ale hluboko pod povrchem, je bahno. Takže když začne pršet, váha vody prohne ranvej a ta pochopitelně vytlačuje okolní vodu ven na povrch a zaplavuje ještě víc plochy. Pak se pomalu začíná vsákat nazpět.

Pamatuji, že v budoucnu, když jsem pracoval pro ICAO, se v Mexiku připravoval velký odčerpávací projekt, ale také se přemýšlelo o přemístění letiště někam, kde je kamenný podklad. Také z důvodu té flexibility terénu Mexika City má každé zemětřesení velmi katastrofické následky.

Zapnuté autoignition bylo nezbytné i při pojíždění

Voda ustoupila a my se vracíme do Tampica, kde čeká pro mého kopilota velice smutná zpráva. Jeho kamarád, který také létal z Tampica, havaroval při sestupu na přiblížení na letiště Minatitlan/ Coatzacoalcos ve státě Veracruz. Jak si vzpomínám, sestup byl limitovaný vzdáleností  29 NM DME od letiště z důvodu vyhaslé sopky San Martin de Tuxla, položené ve směru sestupu na přiblížení. V ten den DME nepracovalo, a tak pilot kalkuloval vzdálenost, sestoupil dříve a narazil do vrcholu hory.

Z historie: Catemaco je městečko na úpatí této sopky, které má i dnes velkou reputaci čarodějnictví. Když se dobyvatel Hernando Cortéz v roce 1525 zastavil u vesnice Catemaco, nikdo z místních indiánů ho na tuto horu nechtěl doprovázet. Mnich, který byl přítomen vyzvednutí těl pilotů a pasažéru řekl, že „duše neměly vůbec žádnou možnost“ Žádnou možnost? Na co? Jit do nebe? Brrr.

No a protože se nebude asi 4 dny létat, tak si beru učebnice archeologie, nářadí a každý den jedu s dětmi na ranč. Buldozery na tomhle místě jsou asi to samé, jako slon v obchodě s porcelánem. Problém je v tom, že jakmile by vlastník ranče oznámil, že tam jsou nějaké artefakty, tak by ministerstvo kultury okamžitě zastavilo všechny práce. A protože tohle ministerstvo má miniaturní finanční rozpočet na vykopávky, tak by tohle místo zůstalo zavřené do nekonečna. A tak se nic neohlašuje a vesele se staví dál a ničí se historické památky.

„Indiana Jones“

Buldozery dnes nepracují, tak mám celý den na hledání. Vertikální strany výškrabů, které udělal buldozer, jsou vyloženě poseté keramickými střepy, smíchanými s neporušenými artefakty. To, co nacházím, mě usvědčuje o velice živém obchodu a cestování v dávném mexickém zálivu, protože nacházím věci, které sem geograficky a kulturně nepatří, jako například nářadí z černého a zeleného obsidiánu, hroty šípů a několik mayských artefaktů a sošek z Yucatanu, vzdáleného skoro 1 000 km na východ.

A tak trávím nádherné tři dny, které mě navrátily mnoho století nazpět a nechaly mne zapomenout na osobní problémy. V průběhu těchto dnů nacházím nádherné sošky, některé poškozené časem, některé buldozerem. Ale teď už je nikdy nikdo a nic nepoškodí.

Jeden artefakt z mé kolekce