Třešně už jen tekuté
Se skutečností, že se létáním už pravděpodobně nikdy živit nebudu, jsem se smířil sice těžko, ale dávno. Dnes si často kladu otázku, jaký by byl můj život, kdyby se to tehdy podařilo. O jaké zážitky bych byl bohatší nebo chudší. A protože nevím o těch prvně jmenovaných, rád bych se podělil o několik těch druhých.
Létání má zcela specifické kouzlo. Myslím teď, jak jinak, létání bezmotorové. Kdykoli překonáme přitažlivost letiště a vyrazíme do kraje, nemůžeme si být nikdy jisti, co všechno se může přihodit. A plánovat cokoli na večer je velkou opovážlivostí. Tuto skutečnost jsem si měl uvědomit dříve, než mne létání zcela pohltilo. Byla i možnost si to rozmyslet. Zatím si ale stále myslím, že je dobře, že nebyla využita.
V elementárním výcviku jako jeden z žáků jsem, kdykoli bylo potřeba, uháněl pro zkušenější kolegy na pole. Byla to vítaná změna. Cestou s naloženým větroňem jsem pak pociťoval důležitost ke kolektivu a zažilo se i spousta legrace. Až jednou legrace došla.
Tehdy bylo počasí jako z učebnice, jarní termika, jakási neděle a všechno, co mělo křídla, brzy zmizelo z okruhu. Postupně jsme se chodili dotazovat k rádiu, jak si borci vedou. Letěli něco na tehdejší dobu mamutího, nejspíš Blaníci stovku a dřeváci dvoustovku. Nějaký ten Blaník se k večeru vrátil, jen ty výkonné stroje stéle nic. Domů jít nešlo, jídlo nezbylo, tak jsme čekali.
S příchodem večera přišla zpráva, že tři éra sedí na stejném poli asi 50 km daleko. Tak jsme se rozdělili na tři party. Byl totiž jenom jeden transporťák, a jelo se. Byl jsem určen do druhé směny, tak existovala naděje, že se za tři až čtyři hodiny dostanu domů. Jenže!..
První éro bylo přivezeno, z Patrana sundáno, parta, co přijela, ho začala skládat a my vyrazili. Dle popisu i potmě jsme našli dočasné polní letiště našeho AK, rozebrali Orla, když tu pilot toho třetího, za stálých lamentací, že má noční a musí do práce, začal uplatňovat právo zasloužilejšího. Nezbylo, než že někdo z mladých zůstane s jeho érem do návratu třetí party.
A jak to dopadlo? S kolegou Tomem, jako služebně nejmladší, jsme zůstali oba, aby se pan pilot vešel do auta. A transport odjel. Osaměli jsme s dřevěným Orlíkem, jehož křídla se začala v místech mezi žebry lesknout orosením z poklesu teploty. I nám začínala být zima. Tak po počátečním střídání v kabině, kdy jeden byl v teple a druhý počumoval po ztemnělém okolí, přišel Tom s informací, že objevil večeři. Jen se k ní nemůže dostat. To mne z kabiny spolehlivě vyhnalo.
Večeře byla na vysokém stromě, kolem kterého rostlo docela husté křoví s trny. Strom, třešeň, neměl ale do výšky téměř tří metrů od země žádnou uchopitelnou větev. Jak Tom v té tmě poznal, že jsou třešně jedlé, to dodnes netuším. Ostatní bylo dílem jasného tělesného uspořádání naší dvojky. Tom je vysoký, já lehký. Prodrali jsme se ke kmeni, nejdříve jsem si stoupl do Tomem utvořené stupačky z rukou, pak jsem se pomalu přesunul na ramena, a když jsem mu šlápl na hlavu, dosáhl jsem na nejspodnější větev. A byl jsem na stromě.
Proti obloze bylo plody vidět, jen nikoli jejich barvu. Tak jsem trhal, žral, když nebyla sladká, tak plival. Přátelsky jsem shazoval Tomovi nejdříve jednotlivé plody, které ale na zemi nemohl najít, a tak postupně větve s plody, které, pokud se nezachytily v tom trní, byly Tomem očesány a pozřeny. S plnícím se žaludkem mne začala trápit nejdříve ne zcela konkrétní, ale posléze docela logická myšlenka. Jak se dostanu dolů?
Abych pravdu řekl, nemám para výcvik, nikdy jsem ho neměl a jak doufám, nikdy už mít zapotřebí nebudu. Tehdy mě trápil problém toho trní, výšky a zejména nemožnost odhadnout, co na zemi vlastně je. Měl jsem představu neposekané meze, ale zaboha jsem si nevzpomněl, po čem jsme ke stromu šlapali. Věřím, že i Toma mohla trápit myšlenka, zda to přežiji, ale protože stál na pevné zemi, zas až tak moc jsem s ním počítat nemohl. Třešně mi přestaly chutnat.
Dodnes si pamatuji na ten pocit, kdy po odrazu od kmene letím hubou dopředu do černočerné tmy a doufám, že minu trny, abych vzápětí očekával, kterou částí přistanu nevyhnutelně v té tmě a na co.
Už nikdy potom jsem se do tmy skočit neodvážil a vím, že takové věci dělat nemám. Dnes bych si telefonem přivolal hasiče. A protože tehdy mobily nebyly, dostalo se mi prvního vážného leteckého varování v poznání, že gravitace je neoblomná a nahoře nikdo nafurt nezůstane. Doma jsem ani k ránu nemohl usnout. Kyčelní klouby, které přenesly valnou část přistání, již mimo mez, se pravděpodobně musely dotknout lopatek a třešně v žaludku se srazily takovou silou, že jsem od té doby, dlouhý čas, třešně nejedl. Jen ty tekuté, v podobě griotky.
Tajemný kdosi
Zase na druhou stranu mne gravitace tentokráte relativně hladce přitáhla k zemi u obce Zásmuky, kde byla dokonce polní práškovací plocha. Když mi bylo jasné, že ten poslední mrak zradil, relativně v pohodě jsem posadil Blaníka přes prasečák na tu plochu a po zjištění, že jsem opravdu u Zásmuk, bylo jasné, že musím dát zprávu domů. Rádio nikdo neslyšel, tak bylo potřeba vyhledat telefon. Nikdo z dnešních mladých plachtařů netuší, co mohl zažít, když nebyly mobily.
K prvním domkům bylo relativně daleko a já byl sám. Přemýšlel jsem, kde jsou živí lidé, kteří se většinou u větroně v terénu vždycky nějak objeví. Nikde nikdo. Nechtělo se mi úplně opustit letadlo a nemohl jsem se nějaký čas rozhodnout, co vlastně budu dělat. Bylo krátce po poledni a neděle. Co asi všichni dělají?
Než jsem se rozhoupal, objevil se na druhém konci plochy zvířený prach, posléze bylo slyšet hluk motoru, vyjícího v nejvyšších otáčkách. Koukám, co se sem žene. Když se z prachu vynořil americký Jeep Wyllis, nádherný exemplář s invazními pruhy, a smykem zastavil u Blaníka. Vystoupil jakýsi člověk v americké přilbě. Bylo to ještě před revolucí a podobné jevy tehdy nebyly zcela normální. Začal jsem pochybovat, jestli jsem opravdu u Zásmuk, a když jsem si začal opakovat pár známých anglických slovíček, promluvil ten chlap. Česky. A nejen promluvil.
Uháníme opravdickým Jeepem, kličkujeme po polních cestách, vybavuje se mi scéna z bitvy o Británii a je mi úžasně. Dorazíme k obrovské osamocené vile v anglickém stylu. Tři patra, opravdu krásná stavba. Uvnitř stylové dřevěné obložení, perské koberce, krb, ale taky ústředna. Telefonní ústředna s banánky a kolíky. Chlapík kolíky nějak přestrká, ptá se mne na číslo na letiště a za okamžik mne spojovatelka spojuje se základnou. Mám vyčkat, přiletí pro mne Brigadýrem v rámci školení nového polního pilota.
Děkuji tomu zvláštnímu člověku, ale není konec, sen se odvíjí dál. Snad prvně v životě dostanu typické americké jídlo. Hamburger, plechovka Coca-Coly. Snažím se něco o zajímavém hostiteli dozvědět, ale není sdílný. Polykám jídlo a už mne táhne zase do auta. Mez nemez, za chvilku jsme u osamoceného Blaníka. Slibuje, že až přiletí Brigadýr, přijede podržet křídlo.
Ležím pod křídlem, pro jistotu se ještě jednou ubezpečuji, zda jsem u Zásmuk. Není to mé první přistání mimo letiště. Je ale první mimořádně zajímavé. Zvuk Brigadýra mne vytrhne ze snění. Zvuk, který plachtař nikdy nezapomene. Zvuk, nejdříve temné dunění, zraje a sílí, přechází v charakteristický zvuk silného hvězdicového motoru. Zapínám rádio a dávám informace o ploše a větru.
Stojíme s Blaníkem v první třetině plochy tak, jak by bylo vytýčeno přistávací T. Petr v Brigadýru prohlédne plochu jednou zatáčkou a sedá malým okruhem dle vytýčení. Po výběhu pojíždí zpět, otáčí stroj a vypíná. Vystupuje společně s Františkem, pilotem polním ve výcviku, a podává mi krátké lano. Tak takovouhle pohodu bych Vám všem přál zažít. Kolegové se protahují, zapínáme lano oběma konci ke strojům a já hledám padák. Když ho pod křídlem nacházím, přijíždí můj Američan.
Chvilku povídáme ve čtyřech. Chlapík z Jeepu vypráví cosi o komsi, létajícím s čímsi ve druhé válce, jeho vile a jeho osudu. Posloucháme všichni, ale čas letí. Petr jako velitel převleku pohlédne na hodinky. Všem nám je jasné, co máme dělat.
Brigadýr napíná, pak se zhoupne na brzdách. Hlásím do rádia připravenost, listy vrtule zaberou, pouštím brzdu, slyším kamínky, zvířené, klepající do Blaníka, mávnu Amíkovi a jedeme. Brigadýr se staví na hlavní kola, já držím výdrž, přecházíme do stoupání. Jsem na krátkém laně, ale i přes to vnímám, po zatáčce, nad plochou, postavu a auto dole mávající vzhůru. Brigadýr nemává, ladí kurz Letňany. My s Blaníkem zamáváme křídly, co stačíme na tom krátkém laně.
Bylo to opravdu zvláštní přitažení gravitací, které mi po léta utkvělo, stejně jako třešně, spíše v tom lepším spektru zážitků, které bych nejspíš jako zaměstnanec leteckých sil republiky nebo v lepším případě práškovací pilot zažít nemohl. Věřte nebo nevěřte. Ani žádného z dalších přitažení gravitací dosud nelituji!
Proč se vlastně vracím na zem?
Vracím se proto, tedy snad, že je s kým a o čem pokecat! Asi to ale nebude jen potřebou pokecat si s kamarády. Spíše tou potvorou, gravitací...
Až na tebe přestane působit, tak už budeš zařazen v okřídlených šicích baculatých andílků nebo smrdutých čertů, kteří se blaženě poflakují po klenbě nebeské a nepotřebují ani kumuly, ani PDAčka!
