Můj třetí JOB - Tam, kde jenom kondor létá - 2. část

Do Ariky (…jsme nedoletěli)

Taxi nás vykládá před hotelem Sheraton. Poslední zavazadlo je venku, když slyšíme brzdy automobilu, který zastavil těsně za naším taxíkem. Je to státní vůz s rozsvíceným modrým majákem na střeše. Z vozu vystoupil emigrační úředník. Ptá se, kdo je kapitán, a říká, že se s ním musím okamžitě vrátit na letiště. Říkám posádce, aby na mě čekali v lobby v hotelu. A jedu nazpět na letiště.

Emigrační úředník mne vede do kanceláře, kterou jsme před čtvrt hodinou opustili. Teď bude záležet na mé španělštině, protože tenhle pán se ani nesnaží mluvit anglicky. Dívám se oknem na rampu, kde stoji náš King Air, a s úžasem zjišťuji, že naše letadlo je polepené žlutými nálepkami, které říkají „DETENIDO“, což přeloženo znamená „zadržen“. Přichází celník, který nás původně odbavoval. Jmenuje se Salazar, což vím z navštívenky, kterou mi předtím dal. S úsměvem mi podává ruku a představuje mi dalšího celníka, kterého ještě neznám.

Ptám se Salazara, jaký je problém, a on mne žoviálně poplácá na záda a říká, že žádný, ale že jeho kolega přijel trochu později na odpolední šichtu. A nejednou mi vše došlo. Když Salazar odbavoval naše letadlo a dělal nám rezervaci v hotelu, myslel jsem si, že by bylo slušné ho alespoň pozvat na večeři. Reagoval tím, že nám naznačil, že nám na naši večeři kašle a že tohle vše nás bude stát padesát dolarů. Business je business. No, a protože se jeho kolega dostavil pozdě do práce, tak první, co udělal hned, jak si navlékl uniformu, šel polepit eroplán a poslal pro nás patrolu do hotelu.

Ukazuji náš celní dokument a razítko, které říká „LIBRE“, což znamená, že letoun i posádka prošly celní prohlídkou. A teď jsem se naštval já. Oznamuji panu Salazarovi, který tady šéfuje, že bych si chtěl půjčit telefon a zavolat na kanadské velvyslanectví a žádat technického konzula, aby se spojil s peruánským ministerstvem zahraničí, že náš letoun byl ilegálně zadržen a že jsem byl požádán o úplatek. A nejednou všichni mluví anglicky a moc se omlouvají. Salazar mne vrací padesát dolarů a posílá svého podřízeného sundat nálepky z letadla. Můj blaf fungoval, ale pro jistotu si opravdu opatřím ta telefonní čísla na kanadskou ambasádu. Učím se!

A vracím se do hotelu. Celá tahle záležitost trvala si hodinu. Kluci sedí v lobby a srkají Inca Colu, tu nejlepší Colu, kterou jsem kdy pil. Je průzračně žlutá a přímo z džungle. Sprchujeme se a dáváme si rande v osm opět v lobby. Všichni se dostavují a vyrážíme. Dnes večer je Lima naše.

Hotel Sheraton v Limě

Lima jakožto hlavní město Peru je metropole přibližující se k devíti milionům obyvatel. Jak jsem již podotknul, založil ji španělský conquistador Francisko Pizzaro v roce 1535 s původním jménem La Ciudad de los Reyes neboli Město králů. Peru bylo největším zdrojem zlata a stříbra pro Španělské království. Oficiální jazyk je španělština, nebo lepe řečeno Kastilská španělština. Mimo španělštiny zde existují dva další jazyky: Quechua a Aymara. To jsou původní jazyky Inků a jejich předchůdců. Po válce o nezávislost na Španělsku bylo Peru prohlášeno v roce 1850 republikou. Naneštěstí má Peru velice agresivní sousedy – Chile. Takže konec devatenáctého a začátek dvacátého století bylo Peru několikrát ve válce s Chile a ztratilo dost velké území. Ono Chile bylo ve válce skoro s každým svým sousedem, ale o tom až zase v jiné kapitole.

Asi deset minut chůze z hotelu se nacházíme ve středu staré Limy, na Plaza San Martín. Tohle místo je plné restaurací umístěných ve starých palácích. Opravdu nádhera! A stačí zavřít oči a fantazie nás zavede do jiné doby, kdy tohle bylo zase to Město králů. „Hola chicos, que están buscando?“ řekl nám příjemný dívčí hlas za zády. Otáčíme se a hledíme na skupinu velice hezkých holek, které se hihňají. Kluci se mně ptají, co holky říkaly, a tak jim překládám, že se ptaly, co hledáme. Pro peruánský ženský je každý, kdo ma světlejší pleť, „Gringo“. To je jihoamerický název pro Američany. Anebo jsme také „Anglos“.

Dneska je nám úplně fuk, kdo jsme, a tak je zveme na kafe a pak na večeři. Moje španělština se opravdu vylepšuje a i Bruce už začíná experimentovat se začátky tohohle jazyka. Začínám mít dojem, že tohle bude velice zajímavých pět dní. Vše je úžasně levné a velký Humr Thermidor mě stojí asi 5 dolarů, což by v Houstonu stálo asi desetinásobek. Dávám velký pozor, co dělá Ed a jak reaguje na to, že Bruce a já a naše nové přítelkyně pijeme víno. Nechci ho provokovat, ale chci vědět, kde je jeho hranice. A nic. Ed se zamiloval do Inka Coly a neprojevuje žádné příznaky touhy po alkoholu. Cítím se trochu blbě, ale takhle to musí být. Holka, která sedí vedle mě, se ptá: „Y este muchacho no gusta vino?“ (Tenhle kluk nemá rád víno?) Odpovídám jí: „Sí, el le gusta beber como tú no puedes creer.“ (Má, ani bys nevěřila jak.)

Naše nové peruánské přítelkyně

A tak příjemně trávíme čas v Limě ve společnosti těchto děvčat. Ukazuji nám vše, co stojí za to v Limě navštívit a vidět. A k vidění toho bylo moc, hehehe. Pět dní uplynulo jako voda a je čas jít zase „pracovat“! Večer jsme se rozloučili s děvčaty a teď už je šest ráno, snídáme a jede na letiště. Dnes letím já a Bruce bude můj kopilot. Ed se stará o palivo a předletovou prohlídku, kterou mimo jiné budu ještě jednou revidovat. Musím!

Meteorolog nám dává docela dobrý obrázek, ale vítr od FL 180 do FL 270 je skoro na nos v 20 mílích. To nám zrovna moc nepomáhá. Ale plánováním letu pod osmnáct tisíc stop riskujeme kritický stav paliva v závěru, nedoletěli bychom ani na jedno z alternativních letišť v případě potřeby. Bereme náš letový plán a jdeme do letadla. Bruce, jakoby četl mé myšlenky, se nabídnul, že ještě jednou udělá předletovou prohlídku. Ed se asi musí cítit velice mizerně. Uvelebuji se v kabině a dávám si dohromady vše, co budeme potřebovat k našemu letu do Ariky, naší další destinace.

Dívám se ven na rampu, kde se připravuje na pojíždění Su-7. Jak později zjišťuji, přítomnost těhle letadel v Peru byl ten největší podvod tak zvané ekonomické pomoci Sovětského svazu, poskytnuté Peru po velice silném zemětřesení, které zničilo velkou část Limy. Mimo lékařské pomoci a léků jim Sověti darovali letku Su-7, ale s tou podmínkou, že tam budou jisté obchodní výhrady pro Sovětský svaz. Nikdo se ale nezmínil o náhradních součástkách a údržbě těch letadel. A tak se začali „sůčka“ kanibalizovat a z 15 letadel bylo nakonec jen 7 operačních.

„Lima Tierra, King Air Charlie Fox Quebec Delta India, platforma principal, listo para rodaje IFR Arika con información Bravo, buenos días.“ „Buenos dias CF-QDI, recibido, listo copiar autorización IFR a Arika?“ „Adelante Lima, listo copiar.“ „Centro de Lima autoriza CF-QDI a aeropuerto Arika via dirrecto a intersectión Asia, ruta de plan de vuelo a ascender y mantener nivel de vuelo 270. Cruze Asia a/o sobre 10 000 mil piez, transponder xxxx. Repita!“ A tak mu čtu nazpět naší clearence a pojíždíme. Ve zkratce, máme povolen let do Ariky, nyní přímo přes bod Asia, nastoupat a držet FL270.

Bruce mne nastavuje výškoměr a programuje GNS . Pojíždíme opět na dráhu 15, na tu samou, kde jsme před pěti dny přistáli. Žádají nás držet na moment pozici. Náhle jsem si všimnul nápisu na terminálu, který říká ICAO/OACI -  International Civil Aviation Oraganization/Organisatión de Aeronautica Civil Internacional. Hmm, tak tohle opravdu existuje i zde. Velice důležitá letecká instituce. Tehdy mě nikdy ani ve snu nenapadlo, že v téhle organizaci strávím skoro 15 let jako letecký operační inspektor a také, jakou velkou roli bude hrát Lima v mém profesionálním a osobním životě a jak se do Peru opravdu zamiluji. Hříčky života!

„CF-QDI, do pozice na RWY15, povolení startovat.“ Rychle úkony před startem, odpovídač ON a startujeme. Věž nás předává na stanoviště DEP a my ohlašujeme křižovatku Asia v jedenácti tisících stopách. Peruánské pobřezi na jihu od Limy je nádherné a plné pláží. Dostáváme povolení stoupat na FL270 a ohlásit hladinu. GNS ukazuje kurz 135°, trochu odchýlení od trati. Bruce si s tím hraje a pak mi říká, že těch 0,7 deviace způsobuje část VLF (ta část, která patří americkému námořnictvu) a že ohlašují na příštích 30 minut slábnutí signálu. 0,7 neznamená vůbec nic, a tak žádám Bruce o nastavení paralelního kurzu, abychom kompenzovali tu výchylku. Hlásíme FL270. Žádám o úkony. Tahle trať bude trochu kratší, ale pak máme dlouhý úsek do Santiaga de Chile, asi 1036 mil, takže chci mít úplně plné nádrže.

Přelétáváme hranice do Chile a centrum v Limě nás žádá o změnu frekvence na Santiago Center. Přejí nám dobrý let. Po naší levé straně je poušť Atacama, pokračovaní peruánské pouště Ica. Zde už nepršelo 500 let. Když jdete po té poušti (a nezapomeňte, kde jste zaparkoval své auto), budete nacházet vršky hlav mumií, které tam Inkové pohřbívali. Lebka nad pískem je vyleštěná, ale když se snažíte ohrabat písek okolo hlavy, začínají se objevovat vlasy a pokožka. Tohle sucho a zvláštní kvalita písku velice dobře mumifikuje.

„CF-QDI, Santiago,“ volá nás kontrolor, dokonce ten samý, který se nám ozval při prvním kontaktu. „Buenos días Santiago, adelante!“ Řídicí nám oznamuje, že naše destinace, tedy Arika, je zavřená pro přílety a odlety z důvodu havárie na přistávací ploše, a ptá se, zda budeme pokračovat do Antofagasty, kterou máme jako alternativu asi 300 mil na jih od Ariky. Kývám na Bruce a žádám o povolení na moment opustit frekvenci. Okamžitě dostáváme holding clearence. Opakujeme a vcházíme do vyčkávacího obrazce.

Ptám se Bruce, jak jsme na tom s palivem a jaký máme momentálně vítr. Bruce dělá velmi rychle kalkulace a říká, že máme asi jednu a půl hodiny rezervu nad Antofagastou. To je mnohem víc, než vyžaduje IFR rezerva. Komunikuji se stanovištěm Arika rádio a žádám počasí v Antofagastě. Operátor mi říká: „Comandante (tak se oslovují kapitáni ve Střední a Jižní Americe, ale také v Mexiku), tiempo en Antofagasta es una octava de stratocumulus, altimetro 29,92 pulgadas, pista en uso 15 con viento 170° con 5 nudos.“ Žádám ho, aby obeznámil emigrační úřad a celníky. A vracím se na naši původní frekvenci se Santiagem. Dostáváme novou clearence do Antofagasty a nový kód odpovídače. Tak tohle se nám moc nehodí, ale co se dá dělat.

Jsme už jen 80 mil od Antofagasty a dostáváme clearence pro sestup do 10 000 stop. Žádám o descent checklist a ohlašujeme opuštění FL270 pro 10 000 stop. Záliv Antofagasty vypadá jako pirátský. Samé škunery a fregaty, některé s nadmutými plachtami, některé jen se stožáry, opravdu nádhera.

Školní fregata Chilské námořní akademie

Dostáváme instrukci spojit se s věží. Loučíme se s Centerem a voláme věž. A nic. Zkoušíme druhé rádio a také nic. Asi po pátém vysílání se nám ozve věž a dává nám instrukce, jak se zapojit do okruhu. Pak se věžník zeptá, odkud letíme. Odkud letíme??? Pozor, tady něco nehraje. A tak mu španělsky vysvětluji, že Antofagasta je naše záložní letiště. Nic neříká, jenom nám dává povolení k přistání. Přelétáváme v půlce letiště doleva a zařazujeme se do levého okruhu. Náhle si všímám mnoha stíhaček zaparkovaných v řadě na letišti. Jsou to stíhačky Hawker Hunter a také obojživelník Grumman Mallard.

Přistáváme, vyjíždíme z ranveje a zastavujeme. Měním frekvenci a žádám o povolení k pojíždění. Nic. Opakuji ještě dvakrát a najednou si všimnu zeleného reflektoru z věže. Tak nyní bych moc rád věděl, co se tady děje. To se v zápětí dozvídáme. Před King Airem zastavil vojenský džíp a naznačuje mi, abych ho následoval. Džíp se zastavuje pod věží a my také. Vypínáme motory a já říkám klukům, že se nic nestane. „Máme kopie faxu a žádný předpis jsme neporušili, jasný?“ Ed je bledý jako sněhulák, Bruce je vážný, ale má ten svůj satirický úšklebek. Člověk neví, jestli se usmívá, nebo je vážný.

Otevírám dveře a dívám se do ksichtu německého vlčáka, kterého se snaží jeho vodič držet na vodítku. Je jich tam asi pět, každý s pejsánkem, který mě touží prokousnout krk. Přijíždí další džíp s důstojníkem a civilem. Ptá se španělsky, jestli mluvíme španělsky a kdo je el comandante. Říkám mu: „Seňor oficial, yo soy el comamdante de este vuelo y estamos con el plan de vuelo Lima-Arica. El Aeropuerto de Arica está cerrado en este momento, debido a un accidente de avión que está bloquendo la pista. Antofagasta es nuestro aeropuerto alterno.“ (Já jsem kapitán tohohle letu z Limy do Ariky, letiště Arica je momentálně mimo provoz z důvodu havárie na přistávací ploše a Antofagasta je naše alternativní letiště.)

Dále mu říkám, že změnu plánu jsme ohlásili na Arica Radio po koordinaci s ATC Centrem Santiago de Chile a že náš itinerář nám nařizuje pokračovat dnes do Santiaga. Nic neodpovídá, jen naznačuje vojákovi se samopalem a říká „sahalo de aquí“, což znamená „odveď ho odsud“. Kluci se na mě dívají a všímám si, že Ed začíná natahovat. Kriste pane, tak tohle nám teda scházelo. A už jsem ve vojenském vězení v cele. Nějak se z tohohle šoku musím vzpamatovat, ale jsem docela klidný. Jsem klidný do té doby, než jsem si sednul a opřel jsem se o zeď! A v ten moment jsem zkameněl. Co jsem ucítil, byla moje pistole, kterou jsem si před odletovou prohlídkou celníků v Limě zastrčil za opasek kombinézy. Nevím, jestli mám omdlít nebo se začít smát jako blázen. Jsem v cele vojenského vězení a mám za opaskem osmatřicítku Smith & Weston. A opravdu jsem se začal uchechtávat.

Asi za 30 minut vstoupil ten důstojník a nařizuje strážnému, aby odešel. Odešel, ale nechal tam samopal.  A nyní začal výslech. Kam letíme, co budeme v Argentině dělat a zda jsme fotografovali letiště. Pochopitelně říkám, že ne, ale on se mě zase ptá to samé. Vytáhl svůj bajonet a začal beze slova dělat údržbu na samopalu. Přetahuje všechny šroubky. Venku jsem si všimnul, že někteří vojáci byli vyzbrojeni AK-47 a někteří M-16. To, co má v ruce, je AK-47. Tu znám z vojny a také vím, jak se přepne na automatickou střelbu, hehehe. To on neví a také by nevěřil, že jsem v té cele ozbrojen. Ptám se ho, proč jsem tady zavřený a jaký je problém. Odpovídá, že žádný problém není. Tak to mně teda podrž.

Náhle mě něco napadlo. Sahám do kapsy, kde mám peníze na palivo, a odpočítávám 500 dolarů. To on nezahlédnul. Přibližuji se k mřížím cely a ukazuji mu peníze. To, co následovalo, se dělo rychlostí blesku. Bajonet zmizel v pochvě a s ním také peníze a najednou jsem na rampě a pochoduji k našemu letadlu, doprovázen tímhle důstojníkem, který je nyní velice žoviální a neustále mi kladeruku na rameno a říká, že se nám bude Santiago moc líbit. Jenom ať mě proboha nepoplácá po zádech. U letadla je nyní zaparkovaná cisterna a Bruce pracovníkům od takování naznačuje, že chce všechny nádrže plné. Jak mne zblýsknul, tak se od ucha k uchu usmál, a ptá se, co se stalo. Říkám mu, aby se teď neptal, že mu vše řeknu na cestě.

Do Santiaga

Ed zůstává u eroplánu a my jdeme podat náš letový plán do Santiaga de Chile. Stručně popisuji Bruceovi svůj zážitek, k čemuž podotýká: „Jsou to svině,“ a žertovně dodává: „Měl bys napsat knihu, tohle by bylo dobré čtení, hehehe.“ Na dispečinku nás informují, že od půlnoci je aktivovaný NOTAM a také, že budou v užívání SCATANA procedury. Díváme se na sebe s Brucem a já začínám mít trochu horko v puse. SCATANA rules? SCATANA, což znamená Security Control of Air Traffic and Air Navigation Aids, je originálně NATO kód aplikovaný v Kanadě a ve Spojených Státech a později přijatý v mnohých částech světa, speciálně v zemích, kde existuje nějaké napětí mezi státy a jejich sousedy. Chile, Argentina, Peru, Ecuador, Venezuela a Bolívie jsou jedny z mnoha.

Jak SCATANA funguje? ATC vyhlásí buď: „This is SCATANA test, this is SCATANA test, this is SCATANA test,“ a všechny letadla ve vzduchu se ohlásí svou imatrikulací. Potom následuje hlášení: „All aircraft, resume normal navigation, SCATANA test skončil.“ Ve stavu vojenského konfliktu ATC vyhlásí třikrát SCATANA a pak instrukce pro letouny ve vzduchu. Nikdy jsem to nezažil, ale možná, že dnes v noci to bude poprvé. Už je odpoledne a startujeme. Náš cíl je Santiago de Chile, kde budeme přenocovat. Bruce dělá start z pravé sedačky a já mu dávám všechny služby, které bych rád očekával od svého kopilota. My dva jsme opravdu dobrá posádka a máme dobré CRM a bude spolu trénovat naše nové Argentinské posádky.

Kapitán Bruce Sinclair

„Antofagasta Control, King Air CF-QDI, nivel de vuelo 270.“ „Recibido QDI, comunicase con Santiago Center 123,8, que tiene bonita viaje, adios. „Adios Antofagasta, gracias.“ (Poděkování za nic!). „Centro de Santiago, Canadience King Air CF-QDI, nivel de vuelo 270, solicito código de tranponder. „Recibido QDI, codigo xxxx y identificase.“ „Recibido Santiago, transponrder xxxx.“ „Bueno QDI, contacto de radar, verifique VLF/OMEGA directamente de Santiago.“ „Confirmado Santiago, directo.“

Bruce mně předává řízení a já nyní pokračuji z levé sedačky. Tohle bylo dobré jako cross kvalifikace na obě sedačky. Začíná se stmívat a my jsme stále ještě asi dvě hodiny na sever od Santiaga. Pobřeží, jak jsem se již předešle zmínil, je velice pochmurné a depresivní. Jedno z těch nehostinných míst v Jižní Americe. Nechtěl bych tady dělat nouzové přistání. Poslouchám clearence letadel, které směřuji do Santiaga, ale nikdo nedostává povolení k sestupu. Éter je prázdný, nikdo nevysílá. Bruce se mě ptá, co si myslím, že se děje. Odpovídám mu, že opravdu nevím. Tak jsem se rozhodnul si udělat zkoušku rádia. „Centro de Santiago, 123,8, Centro de Santiago, King Air, CF-QDI, 123,8.“ Nic. Náhle se ozvalo anglicky jen: „QDI, přepni na 123,45.“

Přepínám a ohlašuji se. Dostává se mi odpověď: „QDI, tady je Canadian Pacifik Empress DC-8. Co tady děláte? Dávejte si bacha, asi před třemi hodinami bylo vyhlášené všeobecné ticho. Je tu nějaký problém mezi Chile a Argentinou. Kam letíte?“ Sděluji jim, že dnes jen do Santiaga a zítra do Buenos Aires. Odpovídá, že oni také, ale vzhledem k tomu, co se děje, si není jistý, jestli se tam dostaneme. Děkuji mu za informace a než změníme frekvenci, CP Empress podotýká, že Santiago může mít black out (zatmění) jako minule. Jako minule??? To znamená, že tohle není poprvé. „CP Empress out, have a nice trip.“ Bruce podotýká, že tohle zrovna není moc povzbuzující, ale „what a hell“, čímž myslí, že to zvládneme! Přepínáme na Santiago Approach 128,1.

Najednou propukla na rádiu úplná kakofonie. Jedna clearence za druhou. Snažím se soustředit, abych neztratil naší clearence , která přišla velice rychle. Máme povolení klesat do 17 000 a vyčkávat nad Santiago NDB, ohlásit vstup na vyčkávání. Všímám si, že nikdo ani neopakuje clearence. Zaznamenávám, že CP Empress dostal povolení k přiblížení. Ohlašujeme vchod do prostoru vyčkávání, a měříme čas. Po šesti okruzích v 17 000 dostáváme povolení na přiblížení. ATIS 132,1 nám asi před 30 minutami oznámil ve 3 000 stopách nejnižší vrstvu, zataženo. Bruce manipuluje s přetlakováním a já mu připomínám, aby se nedostal s tlakem „před eroplán“, protože by nás to při přistání moc bolelo.

Klesání z FL270 do FL200

Tohle je jeden z nejstrmějsich sestupů v IFR, který jsem kdy dělal. Bruce na mě volá „výškoměr“ a říká, že tohle je ten poslední okruh před IAF, které tvoří další NDB a VOR fix. Potvrzuje, že všechny úkony před přistáním jsou hotové. Cítím, že se nás naše přetlakování snaží předběhnout, ale vím, že Bruce děla přesně to, co bych dělal já jako kopilot. Přelétáváme IAF a ohlašujeme stabilizování na ILS RWY 17L. 3 000 stop a náhle před námi vybuchlo spektrum světel Santiaga de Chile. Bruce jako instruktor mi připomíná „stay on the instruments“, zůstaň na přístrojích. Každá připomínka, která je spojena s bezpečností letu, je v mé kabině vítaná. S úsměvem odpovídám „roger“, ale to už se GP indikátor dotýká středu HSI a já žádám podvozek a vetší klapky. Bruce ohlašuje marker FAF beacon inbound a dostáváme změnu frekvence na věž 118,1.

Bruce potvrzuje tři zelená světla podvozku, přelétáváme světla hrany přistávací plochy, žádám plné klapky a mlasknutí společně se zapraskáním v uších potvrzuje dotyk s asfaltem. Věž nás žádá o změnu frekvence na pozemní kontrolu 121,95, která nás anglicky vítá v Santiagu a ptá se, kde chceme parkovat. Oznamujeme, že zůstáváme jenom dva dny a Follow Me auto, které se vynořilo ze tmy, nás diriguje na naše parkování. Zhasínáme motory a zabezpečujeme letadlo. Ed asi celou dobu spal a nyní vypadá, jako když neví, kde jsme. Přijíždí další letištní automobil, který nás odváží na dispečink zavřít letový plán a objednat palivo. Cestou pozorujeme nenápadný, ale viditelný pohyb vojenských vozidel a personálu. Něco je určitě ve vzduchu.

Já ale dnes večer chci jenom jít do hotelu, dát si sprchu a pak večeři a jit spát. Nevím, jestli to bude přesně v tomhle pořadí, jenom vím, že to skončí v posteli. Ptáme se po nějakém dobrém hotelu blízko letiště, ale dispečer nám doporučuje hotel Sheraton Carrera, který je v centru Santiaga. To zní docela lákavě, a tak vyrážíme na cestu. Ještě než opouštíme plochu letiště, registruji start CP Empress DC-8 na své cestě do Buenos Aires.

Hotel Sheraton Carrera Santiago je velice známý, luxusní a starý hotel s velice bouřlivou historií. Zde na obrovských schodech před hotelem byl zastřelen komunistický prezident Salvador Allende, který byl díky své marxistické blbosti na dobré cestě ekonomicky zruinovat Chile. Allende byl demokraticky zvolen jako prezident, ale to Hitler taky! A vojáci vzali vládu do svých rukou. Allende se obklopil kubánskými poradci a vojenským personálem, které bylo nutno likvidovat. No a naneštěstí, když se kácejí stromy, lítají třísky! Psal se rok 1973 a generál Pinochet vládl železnou rukou. Ale o tom až někdy příště… Jenom informuji kluky, aby si dávali pozor, co a kde a o čem se budou bavit s nějakým nahodilým člověkem, který by chtěl konverzovat. Státní policie v Chile se jmenuje DINA (Dirección de Inteligencia Nacional) a nemá zrovna dobrou pověst, o čemž jsem se přesvědčil v budoucnu.

Registrujeme se v hotelu, chystám se skočit pod sprchu, když zvoní můj telefon. Recepční mi oznamuje, že tam má dvě dámy, které by s námi rády mluvily, a předává jim telefon. No sakra, jsme v Santiagu jen 2 hodiny a už máme rande? Hlas v telefonu mi oznamuje své jméno a říká, že by si s námi rády popovídaly. Ptám se, proč máme tu čest, načež ta dáma odpovídá, že slyšela v recepci, když jsme se registrovali, že mluvíme anglicky, takže by si rády popovídaly, co je nového v Americe atd. Podotýká, že ve třetím poschodí je restaurace s terasou a že tam nás budou čekat. Souhlasím a volám Bruce a Eda a dávám jim briefing o své konverzaci. Mám dost divný pocit, ale jedem do třetího patra.

Santiago de Chile

U stolu sedí dvě napůl učesané nebo víc rozcuchané špinavé blondýnky ve velice hnusných dlouhých květovaných šatech a v horolezeckých botách. Bruce se na mě podíval, ale neřekl nic, zato Ed se hned začal přiblble usmívat. Ptám se jich, co pro ně můžeme udělat. Obě mluví anglicky a připomínají mi někoho z rock’n‘rollového koncertu Woodstock nebo z bandy Charlieho Masona. Začaly s tím, jako co si myslíme o americkém působení v Chile a o presidentovi Reaganovi a tak dále. Než Ed mohl otevřít ústa, oznamuji těm dámám, že nemáme vůbec žádný úmysl začít nějakou polickou debatu, načež jedna okamžitě poznamenala: „Aha, to je jeden z těch, co miluje Ameriku a CIA.“ Beru ji dost silně pod paží a vedu ji k zábradlí terasy. Moc se ani necuká. Ukazuji dolů a podotýkám, že je to pět poschodí, kam může buď za 3 minuty dojít, když se s kolegyní okamžitě seberou, jinak že na tom chodníku bude za 4 vteřiny, protože ji přes to zábradlí shodím dolů. Vycukla se a začala ječet, že my jsme CIA a ještě přidala pár dalších titulů, ale upalovaly po schodech dolů.

Bruce podotknul, že tohle mohla být malinká provokace zmíněné policie DINA, aby zjistili, kdo jsme, ale řekl, že to, co jsem udělal, bylo podle jeho názoru to jediné, co se dalo a muselo udělat. Ed začal něco žvanit, že jim možná v Chile bylo smutno, ale než to dokončil, Bruce mu řekl, že je nebezpečný pitomec a aby držel hubu. Na moment mě svádělo shodit přes to zábradlí Eda.

Mezinárodní komunity podvratných živlů se najdou všude a když se začnou obracet kameny, normálně najdete všechny možná svinstva, která tam vegetují. Když ale jakákoliv vláda začne nějakou politickou čistku, tak se začnou objevovat pod těmi kameny paraziti z celého světa, kteří nemají nic jiného na práci, než strkat nos do problémů, které nejsou jejich, a když ta patřičná vláda likviduje takovou buňku teroristického svinstva, tak je pochopitelně zlikviduje také. A pak najednou celý svět začne řvát něco o lidských právech a „zavraždění“ amerických nebo anglických, francouzských apod. studentů. A že tam není demokracie. Demokracie je velice noblesní slovo, které má naneštěstí mnoho definic. Záleží na tom, co se momentálně někomu hodí, nebo co je jeho agenda. Jdeme raději spát.

Probouzím se, trochu se přeholuji a mažu na snídani. Dneska je exkurzní den po Santiagu. Bruce a Ed jsou již v restauraci a cpou se všemi možnými dobrotami, které bufet nabízí. A najednou si uvědomuji, že jsme včera večer po té malé epizodě zapomněli večeřet.

Santiago de Chile bylo založeno v roce 1541 ve stejných podmínkách jako Lima a podobně jako Peru získalo Chile svou nezávislost v roce 1817. Historie Chile je plná vojenských konfliktů týkajících se teritoriálních šarvátek a také námořních bitev s Peru a Bolívií, která dodnes po ztrátě pobřeží nemá přístup k Tichému oceánu. Jedeme se podívat na vládní palác, který je dodnes poznamenán projektily z prezidentského puče v roce 1973. A náš hotel je poznamenán úplně stejně. V recepci visí obrovský obraz Henryho Kissingera, který tam byl pozván předsedovat několika mírovým zasedáním.

Chile má obrovské zásoby ledku a také modrého polodrahokamu, který se jmenuje Lapis lazuli neboli lazurit. Kupuji si malou šachovou soupravu a pár suvenýrů, zpracovaných z tohohle materiálu. Santiago je obrovská metropole, která tehdy měla přes 5 milionů obyvatel. Náš den exkurze a odpočinku skončil. Spojuji se s Houstonem a je mi řečeno, že vše v Buenos Aires je připraveno pro náš přílet.

Do Buenos Aires

Na letišti podáváme letový plán, ale zjišťujeme, že nás ještě čeká vojenská inspekce u letadla. Jsou to dva majoři a plukovník letectva. Tráví v letadle asi půl hodiny a jsou opravdu plní otázek. Chtějí vědět, zda tohle zařízení namontované v letadle může mít nějaký vojensky účel, na což odpovídám, že opravdu nevím, a tak jim vysvětluji krok po kroku, jak tohle zařízení funguje, jaké to má limitace atd. Celá tahle prohlídka skončila jako přátelský rozhovor a ještě před odletem nám vojáci dokonce nabízejí kafe.

Tak, vše je připraveno. Bruce poletí dnes jen přes Andy do Mendozy, což je vstupní letiště do Argentiny. Dělám celou radiovou komunikaci ve španělštině. Zatím se mi zdá, že veškerý ten poplach byl planý, ale to se během par dní změnilo. ATIS nám dává informaci o letišti a NOTAM o pozměněné proceduře odletu a dostáváme clearence a transponder kód do Mendozy. Protože náš King Air neplní výkonnostní podmínky stoupání, ATC upravuje náš odlet na stoupání ve vyčkávacím okruhu nad NDB do FL 200, přímo do Mendozy, která je hned za nejnižším hřebenem And. Před startem mě Bruce dává briefing, jak a na jaké rychlosti bude to stoupání dělat. Perfektní. A jsme na cestě.

Andy jsou velice velice blízko, a tak se nám zdá, že moc nestoupáme, ale najednou jsme ve 20 000 stopách a před námi se objevuje nádherný obraz celé té Kordilery (jak se v Chile a v Argentině obecně nazývají Andy). Na sever od nás je majestátní vyhaslá sopka Aconcagua, nejvyšší hora v obou Amerikách, která má 6 962 metrů. Má své mikroklima a svůj fixovaný Notam pro lehká letadla. Každý rok tam dochází asi k deseti leteckým nehodám, při kterých se vůbec nic nenajde. Dostáváme instrukce se spojit s Mendozou a přepínáme na letiště Plumerillo, civilní a vojenské letiště.

Aconcagua

„Aproximación El Plumerillo, Canadiense King Air CF-QDI.“ „Adelante King Air QDI.“ Co to proboha bylo za dialekt? „Mendoza, King Air CF-QDI, repita por favor mas despacito!“ A znovu to samé. To, co jsem doteď slyšel ve Střední Americe, Peru a Chile, byla melodická španělština. Tohle ale je něco, kde budeme muset používat hodně představivosti to dát dohromady. Tak a honem nazpět do angličtiny. Tohle není čas a místo na experimenty. A tak se ohlašujeme anglicky, což funguje bez závady. Ale ten přízvuk tam stále je. Dostáváme povolení k sestupu do 8 000 stop a vektor na zachycení ILS localizer pro RWY 36. Čtu úkony pro sestup a nastavuji výškoměr. Náš vektor bude připomínat něco jako 30° vstup do vyčkávacího prostoru.

Programuji to do GNS/Omegy, když náhle cítíme něco, jako když kloužeme po valše na praní, což okamžitě přešlo do velice silné turbulence. Bruce stahuje plyn skoro na idle a snaží se zpomalit letoun hodně pod maximální manévrovací rychlost, a tak následujících pět minut náš vertikální profil letu vypadal asi jako jojo. Ptám se Mendozy, proč nemůžeme dostat frekvenci ATIS, a dostala se nám odpověď, že ATIS dnes neoperuje. Ptám se, zda ta turbulence byla předpovídaná, a odpověď zní, že nás Santiago mohlo informovat o možném hazardu v Mendoze. No tak tohle se mi vůbec nelíbí. Náhle nám approach nařizuje, abychom zpomalili, jak nejvíce můžeme, protože před námi bude dělat přiblížení formace dvou A-4 Skyhawk stíhaček, které už vidím, jak po naší levé straně asi už zachycují localizer pro dráhu 35.

El Plumerillo Airport Mendoza

Přistáváme jako číslo dvě. Věž nás posílá na pozemní kontrolu, která nás navádí na stojánku pod věž. Projíždíme před řadou asi padesáti A-4 které zde sedí s otevřenými kabinami na hotovosti. A hotovost to teda je. Okolo stíhaček se hemží pozemní personál a kolony náklaďáků a džípů. Já pojíždím a Bruce mi oznamuje, že tam na pár eroplánů zavěšují rakety. Tak zde se opravdu něco děje. Zavíráme letový plán a podáváme náš poslední plán na úsek Mendoza–Buenos Aires. Ed zůstal hlídat eroplán a dohlížet na tankování paliva. Vracíme se k letadlu a pozorujeme skupinu vojáků, jak vykládají naše zavazadla na rampu a kontrolují obsah. Zrychlujeme krok a slyšíme, jak za námi brzdí automobil. Naznačují, abychom nastoupili, a během minuty jsme u letadla.

Než mohu cokoliv říct, mladý poručík letectva, který se mně hrabe v mých zavazadlech, drží v ruce můj fotografický kufříček, který obsahuje můj Pentax II, asi 4 čočky včetně 300 mm telefoto a LUNA 6 light meter. Chce vědět, na co to mám a co s tím budu v Argentině dělat. No, a tak mu zdlouhavě říkám, že jsem četl tolik krásných věcí o Argentině a o přírodě, kterou bych rád fotografoval. Možná, že mě dnes lichotky dostanou i někam mimo vězení. Najednou zapraská něco v rádiu, které drží v ruce druhý důstojník, dává úsečné povely a najednou jsou všichni pryč. Jenom zápach a kouř výfuků zůstává.

A-4 Skyhawk Fuerza Area Argentina

A startujeme. Bruce dnes dokončí náš let do Buenos Aires. Posledních 605 mil. A pak, když přijde čas, poletíme nazpět do Malargue, které je také v provincii Mendoza, ale asi 80 mil na jih od letiště El Plumerillo.  Náš let potrvá jenom 2,2 hodin. Máme zde ve FL250 vítr na ocase, dosahující skoro 110 uzlů. Pacifik outflow přes Andy na východ.  Poslouchám Ezeiza ATIS a připravuji pro Bruce všechny approach plates a příletové mapy pro Ezeizu. Dostáváme povolení do 10 000 stop a jsme nyní jen 60 mil od Buenos Aires. Na naší levé straně je obrovská letecká základna Rito Morreno plná Mirrage II a III.

Dostáváme clearence pro ILS přiblížení na dráhu 29, což je z naší pozice skoro na nose. Bruce skončil svůj briefing a já mu předávám nazpět řízení. Žádá mne o malé klapky. Úkony před přistáním jsou hotové a čekám na FAF a žádost o podvozek. Bruce podotýká, že má trochu problém držet glide path. Na mém HSI pozoruji to samé. Divné. Přelétáváme FAF, podvozek jde dolů, 140 kts které se mění na 120, 115, velké klapky a přistáváme. Buenos Aires, město kde se tančí tango a začíná se žít v 10 hodin večer. A také se zde grilují ty nejlepší steaky a připravuje to nejlepší Asado. Mňam!

Jsme přivítáni speciální skupinou celníků, podplacených naším Argentinským zaměstnavatelem, ropnou společností YPF. Vykládáme svá zavazadla, zabezpečujeme letadlo a jedeme do hotelu El Libertador (Osvoboditel), hotelu s pěti hvězdičkami. V hotelu nás čekají celé naše pozemní a helikoptérové posádky, celkem asi 30 lidí. A tak sedíme, jíme a pijeme až do 3 hodin do rána. Ed se drží a pije vše možné mimo alkoholu. Doufám, že takhle vydrží.

Ráno mi v restauraci říká číšník, že začala mobilizace a že bude válka s Chile. Jestli jsem ještě byl trochu v povznešeném stavu z předešlého večera, tak jsem okamžitě vystřízlivěl. Bude to mít nějaké následky, které ovlivní náš projekt. Také se dozvídám, že všechna soukromá letadla jsou k dispozici ministerstvu obrany.  Anglický bulvární deník Clarin popisuje, co se děje v Chile, a já čtu ta patriotická hesla Argentiny, jak se všichni Argentinci opřou o Andy a zatláčejí Chile, které je mimochodem jen devadesát mil široké, do Tichého oceánu! Konec Chile, hehehe! Na druhé straně, Chile prohlašuje, že natáhnou velkou síť ve všech průsmycích v Andách a budou chytat Argentinská letadla jako mouchy a budou používat aluminium z argentinských letadel na škopky a příbory, protože ta kvalita aluminia argentinských letadel se na nic jiného nehodí.

A tak příští dva dny pokračuje v TV a v novinách tenhle ping pong urážek. Připomíná mně to soutěž dvou kluku, kdo dočůrá dál. Je neděle ráno. Jdu na snídani a co mě hned v Clarinu upoutá je obrovsky nápis na první straně, který říká: „Je neděle a prší. Kdo chce jít v tomhle počasí do války?“ Hehehe! Tak to mně teda podrž, tohle je můj styl, jak válčit. A protože nebude žádná válka, tak jdu nazpět do svého pokoje si dát ještě šlofíčka. A už spím, bez obav, že nám do hotelu havaruje nějaký argentinský Piper Navajo, naložený bombami, kterému došel benzin na cestě do Chile, hehehe!

Buenos Aires – město, které nikdy nespí