Od Blaníka k pylonům

Pilotů akrobatů máme v republice jen několik. Neznám je všechny, ale nějak k nim tíhnu. Hlavně proto, že se někteří mí bývalí žáci právě v královně leteckého sportu vzhlížejí a občas je musím poslouchat. O seznámení s Martinem jsem požádal jednoho z nich. Myslím si, že rozumím jejich zápalu. Nerozumím však po těch letech beznaději, jak si na akrobacii sehnat potřebné instrumenty. Nemyslím teď jen peníze. Jejich sport si žádá celé spektrum potřeb. Letadlo, zázemí, trenéra, zkušenosti ze soutěží a nikdy neutuchající zájem létat obráceně, než my ostatní. Možnost potkat i Martina Šonku mne zaujala. Je prvním z českých pilotů, kteří se propracovali a nominovali do světové letecké F1. Do týmu přísně vybraných pilotů, kteří před více než 800 000 diváky v místě a dalšími statisíci u TV, sledují show Red Bull Air Race, v různých částech světa. Předpokládám, že všichni víme, o čem je řeč.

Prvně letěl letadlem v 17 letech. Byly prázdniny a nějak neměl co dělat. Vypravil se tedy na letiště v Táboře a požadoval vyhlídkový let. Měl celých 500 Kč. Když se ho ptali, kde má ostatní a tlačili ho do Zlína 43, musel přiznat, že je na ten zážitek sám. Tak ho svezli 15 minut Vivatem. Jen, co soukolí toho složitého stroje brnklo o travnatou dráhu, věděl, co chce.  Marně mu vysvětlovali, že musí nejdříve projít zimní teorií, že to není jen tak, sednout do letadla a letět. Chtěl hned. Tak ho nechali udělat para výcvik a skočil. Po zimně ale konečně v Blaníku a začíná popisovat dosud prázdnou stránku života letce. Těch seskoků má dnes mimochodem 45, ale letadlo je letadlo.

Akrobat nelétá rovně. Vzpomínka na první obraty ve vzduchu je stále živá. Pád, ostrý, pocit kolem žaludku, pocit, že právě tohle se nemůže nikdy naučit. Mimochodem jeho instruktor byl jistě moudrý a zkušený. Sám závodil v bezmotorové akrobacii. Do nácviku vybrání střemhlavého letu, což je v osnovách, přecházeli s Martinem ze souvratu. Umím si to představit. Ta přesná práce s dynamikou větroně… Martin je jak u vytržení. A právě někde tady začíná to akrobatické zaujetí. Brzy po získání potřebného náletu odchází do Hosína. Absolvovat akrobatický výcvik na větroních. A pak už jen dlouhá práce na pilování obratů, první závody a první úspěchy. Ono to nebylo samo sebou. Ono to bylo o tom neutuchajícím zájmu a zkoumání. 
    

S častým létáním přichází i problém ekonomický. Potřeba financování. Jsou zase prázdniny. Martin hledá brigádu. Skládání vagónů, nebo tak něco. Dobrý kamarád a dobrá rada. Jdi prodávat hrnce! Tak najde oblek po dědovi a s kufrem vzorků asi tak 20 a více kilovým obchází domácnosti. A výmluvností jemu vlastní vydělává první den 14 000.- korun. To je obrovská výzva, i když kamarádi polehávají u vody.  Přidává se další kufr s katalogy. Na létání si vydělá, ale tahle obživa mu nesedí. Má pocit, že se vtírá lidem do přízně. A to mu vadí.
    

Rozhodování o profesní dráze po střední škole. Bude pilotem, to je jasné. Ale prohlídky na ÚLZ poněkud komplikují rozhodnutí. Na audiu přesně nerozumí pokynům. Tóny slyší, ale nemačká tlačítko, když má. To mu podrazilo nohy. Jak se po roce ukazuje, zcela zbytečně.

Rok studia na FTVS. Je sportovec, co jiného by měl studovat? Opakuje ÚLZ a při přípravě na zkoušku z anatomie přichází pozvánka na akademii do Brna. Zavírá rád skripta z anatomie.
    

Kamarádi říkají, že šel do armády hlavně kvůli jídlu. Jí rád a všechno. Je to krom létání jediná relaxace. Jediný, kdo ho prý uživí je armáda. Jako aeroklubák dobře ví, že jíst se musí, ale jen tehdy, když je na to čas.
    

Čas nemá. Začíná na Z 142 ve třetím ročníku akademie. První dva roky matematika, fyzika, elektrotechnika… Příprava z aeroklubu se moc hodí. Létání ve dne, v noci, za ztížených podmínek. Kdo neprošel předchozí leteckou přípravou to má obtížné. Tady začíná profesionální dráha pilota. Tady začíná Martina živit létání.

Lehce zavzpomínal na první proudový typ. Přemet s L29. Potopit, plný výkon, táhnout a na vrcholu a zádech je rychlost hodně blízko pádové. Další moudrý instruktor mu předvedl, že to jde stejně i bez plného výkonu po potlačení. Delfín nebylo žádné přemotorované letadlo. Ale to poznání!
    

Stejně pak po motorovém výcviku se nějak automaticky musela vyzkoušet akrobacie motorová. Nezůstalo však jen u zkoušky. Stejně jako v akrobacii bezmotorové, Martinovi se daří i v motorové. V roce 2004 přišla znenadání nabídka. Neuvěřitelná. Možnost létat na letadlech, do kterých usedal jen v těch nejdivočejších snech. A možnost systematicky trénovat. Stano Bajzík je jistě člověk na svém místě. Martina odhalil a nabídl mu účast v reprezentaci. Co se dělo v dalších letech, na závodech, v Třebové a v kolektivu českých vrcholových akrobatů, to by bylo na dlouhé vyprávění.
    

Večer v hospodě, kde jsme Martina vytáhli docela neslušně od jiné společnosti, je najednou strašně krátký. Tolik věcí, které by nás zajímaly. Sedíme už hodinu a mám pocit, že bude potřeba společensky zasáhnout, aby se mohl vrátit k původní společnosti. Jenže oba akrobati začínají s tématem, kterému rozumí snad jen oni. Kolik tam máš Géček? Jaká je vstupní rychlost? Co to éro. Je to jiné než Súčko? Šoupám nohama a přemýšlím o jiných věcech. Co udělá s organismem, který musí při závodech pracovat skutečně na plný výkon, třeba časový posun, změny klimatu, přízeň nebo nepřízeň médií. Kdy může relaxovat a jak, na cestách, kolik času může věnovat tréninku, jak to je s tratí ve vztahu k denní době a slunci, jak to je s bezpečností pro případ vysazení, závady nebo jiného problému?

Vzmůžu se jen v palbě informací na dotaz. Martine, komu vlastně vděčíš za tu obrovskou příležitost a za to, kdo doopravdy jsi?
    

Odpovědi moc nerozumím, asi proto, že jsme jen lidé. Martin a snad i my. Odpovídá, že nejvíc vděčí krom rodičů, domácímu aeroklubu v Táboře, bývalé přítelkyni Vlaďce a leteckému centru v Moravské Třebové. Stanovi Bajzíkovi.
    

No, do mysli člověka nevidím. Rozumím tomu aeroklubu, státnímu trenérovi, ale té bývalé přítelkyni? Na mé nevyřčené otazníky Martin po chvíli rozvážně reaguje. Ona mu opravdu hodně pomohla a neměla to s ním lehké. Ekonomicky, lidsky, morálně a hodně s ním přitom vytrpěla. Moc by jí chtěl poděkovat. (Doufám, že čte Aeroweb)!

Druhá hodina odebrání Martina od jeho společnosti je u konce. Musím už opravdu nějak zasáhnout. Tak končíme naše setkání se slibem, že pokud čtenáře Aerowebu cokoli z jeho současného angažmá, problémů létání na hraně nebo profesního života zajímá, ať  napiší své dotazy redakci. Martin slíbil, že rád odpoví.
    

Stále prší. Noc je studená a temná. Jedeme domů. Nevím, jak Pepa Rejent, který nás seznámil v té restauraci a s Martinem se setkává v Třebové, ale já mám docela dost témat na přemýšlení. První český pilot ve světové letecké F1, Martin Šonka, aeroklubák, pilot armády naší republiky je skromný, normální, příjemný a společenský chlap, který za nejlepší životní investici považuje předání peněz do létání. Snad i díky tomu má před sebou obrovskou šanci. Musí ale být připraven a stejně dobře, jako ostatní z těch patnácti vyvolených na světě. A to je těžké.
    

Máš můj obdiv, Martine. Držím palce a až se jednou vrátíš k plachtění, jak slibuješ, až zestárneš a budeš na to mít čas, sejdeme se spolu jako prudící nerudní staříci při výcviku elementárky plachtařů.  Já jim budu vyprávět o dnešním večeru v té letecké hospodě.  Ty třeba o Abu Dhabi a své světové premiéře.

Jsme s Tebou a držíme všechny palce!

Budete držet Martinovi v jeho premiérové sezoně palce?