Když jsem později lítal na paraglideru, zásadně jsem kroužil v termice doleva. Možná mám i levou ruku silnější, delší nebo využitelnější, ale to se nedá s jistotou říct, protože levé mám obě ruce.
I létání může nabavit
Nadešly horké a slunečné prázdniny roku 1983. Během července jsme měli 14denní žákovské soustředění na kladenském letišti. Pepa Valenta si vzal dovolenou a co byste řekli, že s námi lítal? Ano, okruhy. Za den se udělalo i více než 80 startů na navijáku — tehdy jsem se chtěl jednou stát plachtařským instruktorem, ale když jsem viděl, jak Pepa celý den sedí pod plexisklem Blaníku v tom horku a do zblbnutí lítá, své tužby jsem poněkud zrevidoval.
„Osmdesát startů denně, to už si připadám jako práškař,“ říkal Pepa otráveně. Odpolední a večerní lety už byly trochu nervní, Pepa začínal být trochu cholerický a zápisníky se nám plnily horšími známkami. Vysedávali jsme na startu, slunce do nás smažilo a toužili jsme tam mít aspoň malý bazének. Pochopili jsme, že létání taky může někdy nebavit.
Nejžhavější stoupák nad místem hříchu
Jednou s námi jako instruktor lítal mladý přemýšlivý muž Igor. Byl to inženýr a vědátor, takže i v lítání používal odbornou terminologii. Jednou nás učil, jak má letadlo vypadat před přistáním a nazýval to „přistávací konfigurace“. Tohle sousloví se mi zalíbilo, protože stačilo pak někde mezi spolužačkami na gymnáziu říct, že jsem letadlo uvedl do přistávací konfigurace, a hned jsem vypadal jako Pan Pilot. Jednou jsem po třetí zatáčce levého okruhu dráhy 31 řekl instruktorovi Pepovi Valentovi, který seděl za mnou, že právě uvádím Blaníka do přistávací konfigurace. Ano, bylo horko a odpoledne. Pepa začal vřískat jako pavián, co že to melu za blbosti a kopal mne do padáku na zádech. Schoulil jsem se tak, že jsem byl menší, ještě menší, až úplně nejmenší, ani neviděl přes palubní desku dopředu. Zmateně jsem se omluvil, vzal všechno zpět a namísto přistávací konfigurace jsem vyndal vztlakové klapky a postupně i klapky brzdicí. Podvozek zůstával vysunutý po celou dobu letu, tím se nebylo potřeba zabývat, i když se Pepa jednou marně snažil podvozek tajně zatáhnout, aby prověřil, jestli na něj nezapomenu.
Igor si při našem létání po okruhu všiml, že v remízku vedle letiště jsou zalezlí nějací milenci a provozují tam hrátky. Protože jsem občas nosil na letiště triedr, Igor mi jej sebral a vozil s sebou na okruhy, aby jím mohl sledovat, co milenci zrovna dělají. Nás, nebohé okruháře, nutil přímo nad místem hříchu točit termiku a přitom zaujatě mířil objektivy dolů na objekty svého zájmu. Každá turbulence mu rozhodila zorné pole a Igor nás poctil smrští kritiky naší pilotáže. Výsledkem našeho „kroužení v termice“ bylo vždy to, že jsme proti své vůli odkroužili daleko od letiště a tam se Igor, když už jsme byli v psí výšce, probral a začal hledat řešení. Zpravidla to znamenalo, že nám vytrhnul knipl, lomcovákem otočil letadlo nejkratší cestou k letišti a v pár metrech nad zemí jsme se doplazili kolmo na dráhu, kde si Igor mohl udělat cvičení v přistávání do terénu, vše za neustálého nadávání a rozčilování nad naší neschopností. Milenci byli vyrušeni a vyplašeni, dalekohled zapadnul někam po letadle a Igor s námi už lítat nechtěl.
V elementárce s námi byl kluk jménem Ivo. Po mnoha letech dnes pracuje v kulturním odboru radnice jednoho města, takže je z něho vážený občan. K tomu měl ale v dobách našeho elementárního výcviku opravdu ještě hodně daleko. Byl docela svérázný, někomu lezl na nervy, někdo si z něho dělal legraci. Až do doby, kdy přinesl na letiště své housle, na které hrával snad v nějakém orchestru a na pohřbech. Pořád jsme si z něho dělali švandu, že housle má přinést, až bude na letišti nějaká kraksna, ale ke kraksně naštěstí nedošlo a housle Ivo přinesl i tak.
Jednoho večera probíhala v klubovně nějaká pařba. Jiný náš elementárkový spolužák Radek zase přinesl kytaru a spolu s Ivošem dali dohromady umělecké duo. Když zahráli Yesterday, klubovna ztichla - Radek hrál výborně a Ivo, to byl naprostý profesionál. Jako by spolu hráli odjakživa. Tyto řádky jsou důkazem, že na takovéhle zážitky se nezapomíná, a nemusí to být zrovna přímo létání.
Nachlazen uprostřed léta
S Ivem jsme během letního soustředění vymysleli pubertální pakárnu. Když všichni v poledne odešli na oběd, zůstali jsme dole u prahu 13 hlídat Blaníky. Bylo jasno a červencové slunce žhnulo jako na poušti. Toho roku padaly rekordní teploty, venku bylo skoro 40 °C. Tak jsme se tedy s Ivem vsadili, že se zavřeme v Blaníku a budeme soutěžit, kdo tam déle vydrží. Jak jsme řekli, tak udělali. Zalígrovali jsme se v kabině, zavřeli všechna okýnka a větrací otvory, a čekali. Brzy jsme byli promáčení potem a stěží dýchali. V kabině muselo být aspoň 60 °C! Po dvaceti minutách už to peklo nebylo k vydržení a pochopili jsme, že nejsme stvoření k životu ve skleníkovém efektu. Otevřeli jsme, vystoupili, nalokali se čerstvého vzduchu a - strašně nastydli. Venku byla přece taková zima! Klepali jsme se chladem a kýchali o závod.
Nejdelší vývrtka
Prázdniny se přehouply do srpna a já musel s rodiči na otravnou rodinnou dovolenou do východních Čech. Ke skryté radosti jsem kousek od zámečku, kde jsme byli ubytováni, našel jeden aeroklub a okamžitě si program dovolené přizpůsobil podle svých zájmů, k nimž tedy rozhodně nepatřilo houbaření nebo projížďky po rybníku na šlapadle. U rodičů můj vlastní program neprošel úplně hladce, ale nakonec pochopili, že je lepší mít ode mne pokoj a nechali mne chodit denně na tamější letiště. Rychle jsem se tam seznámil s jejich elementárkou, která měla právě letní soustředění. Byli laskaví a nechali mne jim pomáhat na startu. Za odměnu mne koncem týdne svezli v Blaníku. Odstartovali jsme v aerovleku a lítali více než 3 hodiny nad krajinou, kterou jsem vůbec neznal. Instruktor byl muž činu a tak mne hned seznámil s létáním v oblacích. Výška, do níž jsme vyletěli, není moc publikovatelná, ale zima mi byla hrozná a ta námraza... Ta tam asi spíš nebyla, že?
„Hele, támhle letěj dvě roury,“ zděšeně komentoval instruktor první, co uviděl po vyletění z mraku. Přemýšlel jsem, jestli ropovod Družba vede taky vzduchem, když tam lítají roury, a upřeně hleděl naznačeným směrem. Nic jsem neviděl, protože roury byly hluboko pod námi a maskované. Instruktor se rozhodl lehce redukovat výšku tak, abychom se dostali zpátky do vzdušného prostoru nám určeného, a tak tam šoupnul vývrtku o 33 otočkách. Dokonce jsme ji dělali obouruč a obounoh, abych se to prý naučil. Myslel jsem, že se mi bude točit hlava, ale bylo to v pohodě. Bylo i dost času podívat se přímo dopředu, tedy kolmo dolů, což nám v aeroklubu zakazovali - měli jsme se dívat na obzor a sledovat otáčení. Ovšem nic děsivého jsem pohledem kolmo dolů neobjevil, spíš mi to připadalo zajímavé. Byl jsem užaslý z toho, jak dlouho nám ta vývrtka trvala.
Večer jsme měli k jídlu smaženici, protože rodiče našli plné košíky hub a dostal jsem za úkol hlasitě litovat, že jsem nešel na houby s nimi. Tak jsem tedy hlasitě litoval, přičemž jsem si v duchu znovu přehrával ty úžasné zážitky z letu.
