Od doby, kdy jsem se poprvé vznesl v letadle, uplynulo už pár desítek let. Za tu dobu jsem toho prožil tolik, že se skoro divím, že ještě žiju. Snad by proto stálo za to sepsat všechny možné zážitky, nejen své vlastní; spousta z nich se odehrála ještě před slavnou revolucí roku 1989 a mohu přiblížit tehdejší svazarmovské reálie i těm, kteří slovo Svazarm nemohou dneska najít ani ve slovníku. Motal jsem se nejen kolem Svazarmu, letadla a letadýlka mne provázela všude. Když už nic jiného, chtějí přinést následující odstavce a kapitoly alespoň takové to letecké počtení a virtuálně se vrátit do dob, kdy jsme ještě chodívali s Lilienthalem na pivo, v našem městě se nedolovalo uhlí, nýbrž topilo se přesličkami, a největším leteckým přeborníkem byl pterodaktyl.
O letadla a létání jsem se zajímal, asi jako každý budoucí aviatik, někdy od pátého měsíce těhotenství mé matky. To se prý formuje mozek a vznikají v něm první ptačí buňky. Pár jsem jich zdědil z různých příbuzenských stran, matčin bratr je leteckým mechanikem, jejich otec (můj děda) býval velkým nadšencem do všeho létajícího a když nemohl být pilotem, dělal aspoň šoféra veleváženému panu doktorovi u nich na vsi. Ostatně, tahle vesnice se jmenuje Hostouň, leží kousek vedle ruzyňského letiště a protože jsem tam pravidelně trávil všechny letní prázdniny, mohl jsem pozorovat všechna letadla.
Jezdili jsme na kole pozorovat letadla
Později, když jsem už měl vlastní kolo, jezdívali jsme s partou kluků z ulice (pokud jsme zrovna někomu nelezli přes plot pro dozrávající letní jablka) přes Dobrovíz po asfaltové polní cestě až k přistávací dráze, sedávali tam v trávě a pozorovali letadla přímo na místě. Letiště tehdy nebylo obehnáno žádným plotem, dalo se vlézt přímo na runway. To jsme nedělali — lézt na dráhu se zdálo pochybné dokonce i našim předpubertálním rozumům, avšak byli jsme velmi blízko; kola jsme položili do trávy a usadili se mezi postranními dráhovými světly. Nad hlavou se nám hnaly startující Il-14, Il-18 nebo neskutečně hřmící Tu-134. Její burácení bylo tak silné, že se otřásala zem, ve vsi se rozmňoukaly kočky, stromy shazovaly listí a letní čas se měnil na středoevropský.
Hostouň - letecký snímek
Mým nejoblíbenějším letadlem byl už tehdy Iljušin Il-18. Elegantní turbovrtulový čtyřmotorák, ohozený do oblečku, který se mi ze všech kamufláží ČSA líbil nejvíce — letadlo mělo stříbrný spodek, křídla a vodorovnou ocasní plochu, horní část letadla a svislá ocasní plocha byly bílé a pod okýnky se táhl červený pruh s fousy pod pilotní kabinou. Na směrovce byla malá československá vlaječka a tomu letadlu to nesmírně slušelo. Pojíždějící osmnáctka (nejspíš podle toho čísla se jí říkalo taky krasavice) vydávala nádherné vibrace a zvuky, a když potom vzlétla, tón motorů a vrtulí vžycky rozvibroval i moji dušičku. V mých uších to byla hotová symfonie pro čtyři turbíny a šestnáct vrtulových listů. Dneska ještě několik osmnáctek po světě létá, tak jestli bych se mohl přimluvit nebo aspoň napsat dopis Jéžíškovi, kdyby to tak šlo, že by aspoň jednou, ještě naposledy, některá z létajících osmnáctek našla cestu na Ruzyň. Moc rád bych ji chtěl vidět a slyšet!
Našli jsme vyřazené Il-18
Během jedněch letních prázdnin jsme se sousedovic Vénou zase sedli na kola a po pěšince vyrazili k Dobrovízi a dál kolem hřbitova na letiště. Poblíž tehdejšího prahu dráhy 07 (později přečíslované na 06) stály na rozdvojené pojížděčce dvě vyřazené Il-18, určené k hasičskému cvičení. Hasiči si na vyřazených letadlech procvičí hašení či krájení letadla a záchranu cestujících, zatímco letečtí nadšenci hudrají, že je to škoda letadla a že by mohlo sloužit ušlechtilejším účelům. A teď jsme tu stáli opřeni o bicykly a užasle zírali na dva opuštěné, už mírně ošuntělé stroje.
Letoun Il -18
Nikde nikdo, pod letadly se povalovalo pár beden, kousek dál stály jednoduché zrezavělé schůdky, vítr se proháněl po vrtulích a slabě svištěl. Vypadalo to tu jako na pohřebišti letadel někde v nevadské poušti. Chyběla snad už jen kutálející se koule z bodláků. „Véno, co myslíš, mají tam na té věži dalekohled a dívají se sem?“ ptal jsem se svého společníka, který obhlížel letiště skrze silná skla svých brýlí. „Určitě jo. Určitě to hlídaj. Musíme se schovat a kdyby na nás přijeli, sedneme na kola a ujedeme,“ vymyslel náš strategický plán Véna. Položili jsme kola do trávy na okraj pojížděčky a skryti za letadly, plížili jsme se směrem ke schůdkům. Pak jsme je popadli a s vrzajícími kolečky je táhli k letadlu. Rychle, co kdyby nás z několik kilometrů vzdálené věže řízení letového provozu doopravdy viděli?
Přistavili jsme schůdky k odtokové hraně křídla blízko kořene a už jsme stoupali po schůdcích nahoru. Vzápětí jsme chodili dunivým krokem po horním potahu a prohlíželi si všechno, co tu bylo. Obrovské motorové gondoly, obrovské vrtule, obrovské vztlakové klapky. V té době jsem byl fascinován vším obrovským. Vzpomínám si, že jsem chtěl být strojvůdcem velké, ale opravdu velké a silné lokomotivy. Anebo námořníkem na zaoceánské lodi pro deset tisíc cestujících. V celé ulici v Hostouni jsem měl zaručeně největší kolo a když jsme jezdili s klukama po vesnici na kolech a hráli si na letadla, měl jsem na takovém přidrátovaném klacku na řídítkách uchycenou největší modelářskou vrtuli. Vrtule se prouděním větru roztáčela a já musel jezdit největší rychlostí ze všech, aby se moje vrtule točila nejrychleji. Je tedy nasnadě, že velikost Il-18 na mně zanechávala mohutný dojem. V jediném okamžiku jsem se vzdal představ strojvedoucího, námořníka, popeláře i kosmonauta, a začal jsem toužit stát se pilotem Iljušina osmnáctky.
Letoun Il -18
Pravda, nebylo to úplně poprvé, kdy jsem chtěl být pilotem. Prvně to bylo někdy, když mi byly asi dva nebo tři roky. Véna ještě nebyl na světě, ale zato byla na světě jeho sestřička Miluš, zhruba stejného věku jako já. S Miluš jsme se hodně kamarádili a poznávali společně životní zajímavosti. Jednou jsme třeba řešili, čím čůráme. Poznatky jsme doplňovali praktickým vzájemně výměnným průzkumem a hledali jsme rozdíly. Dalším důležitým zájmem bylo zjišťování, jak létají ta velká letadla nad Hostouní. Když jsme objevili, že mají přední a zadní křídla, bylo nám už všechno jasné.
Vytrhali jsme několik planěk z babiččina plotu, jedna plaňka posloužila jako trup, další dvě jako přední a zadní křídlo. Každé z křídel jsme přitloukli hřebíkem na trup a pak jsme s tím pozoruhodným zařízením běhali po ulici a čekali, kdy to s námi poletí. Zatímco otázku tělesných odlišností jsme s Miluš celkem záhy uzavřeli, létání nám spát nedalo. Proč to krucinál neletí, když tamta letadla tak jednoduše létají? Do dneška se mi s plaňkami odstartovat nepodařilo, je ale fakt, že posledních pár let už jsem to ani nezkoušel.
Podařilo se nám do letounu vstoupit
Stáli jsme s Vénou na křídle osmnáctky a zkoumali, jak se dostat dovnitř. Nouzové východy byly označeny oválným rámečkem a jedno okénko bylo rozbité, ale jen vnější plexisklo. Vnitřní bylo neporušené. „Stejně s tím letět už nemůžou, když je tady rozmlácené okno,“ pravil Véna a slezl po schůdkách dolů pro klín pod hlavním podvozkovým kolem. Vytáhl jej a přinesl nahoru na křídlo. Rozmáchl se a klín roztříštil vnitřní plexi. Strčil jsem dovnitř ruku a nahmatal kličku, kterou když se otočilo, nouzový východ se otevřel. Měli jsme volný průlez dovnitř.
Když jsme se protáhli do kabiny cestujících, stáli jsme tu jako v nějakém chrámu.
obrázek byl odstraněn, omlouváme se
Opuštěné letadlo vonělo typickým a nepopsatelným gumově-kovovým odérem sovětských letadel, i když už tu byl všude prach a špína. Tohle letadlo už opravdu nikam nepoletí! Usadili jsme se na sedadla a představovali si, že jsme cestující a zrovna jsme někde vysoko na daleké cestě. Dívali jsme se z kulatých oken a venku jsme viděli oblačné moře hluboko pod námi. Krásná letuška nám nabízela svačinu a obloha venku byla proklatě modrá.
Ještě jsme nikdy nikam neletěli, ani letadlem, ani na plaňkách. Vlastně jsme nevěděli, jaký je to pocit. Ale tušili jsme, že to musí být mnohem lepší než v autobusu. Žádný autobus taky tak krásně nevoněl. Nikdy jsem podobnou vůni nikde necítil. Takhle voněla jen ruská letadla. Zvedli jsme se ze sedadel a zamířili dopředu do pilotní kabiny. Dveře byly zavřené, ale nezamčené. Otevřeli jsme je a bylo to jako když se v Národním zvedá opona. „Tý jo, to je něco!“ vydechli jsme oba současně, jako by se nám právě otevřely brány ráje. Baletním krokem jsme vtančili dovnitř. Kabina byla neporušená.
Kokpit Il -18
Vypadalo to tu jako v hodinářství, tisíce a milióny složitých přístrojů, na stolku navigátora se povaloval zápisník s nesrozumitelnými šiframi a kódy. Usedli jsme do pilotních sedaček a zírali ven, jako by stačilo jen přidat plyn a rozjet se po pojížděčce k nedalekému prahu dráhy 07. Začal jsem štelovat čudlíky přístrojů a Véna pohyboval pákami plynu. „Neblbni, aby se to nerozjelo,“ obával jsem se. „To přece nejde".
"Dokud nám nedá radar souhlas, rozjet se to nemůže,“ prokázal Véna znalost problematiky a já jsem se uklidnil. Na spodní straně prostředního panelu jsem uviděl nějakou páku a pohnul jí. Odněkud něco syklo a páka se pohnula o kus dál. Strašně jsem se vyděsil. Podíval jsem se po vrtulích, jestli se náhodou neroztáčejí a hlava urychleně šrotovala, aby vymyslela plán evakuace, kdyby se letadlo nastartovalo a rozjelo. Byla to jen páka zasunování podvozku. Letadlo kupodivu podvozek nezasunulo a nekleslo k zemi jako postřelené podsvinče. Když jsme se trochu osmělili a zjistili, že to nic nedělá, hýbali jsme vším možným. Řídili jsme volantem, přidávali plyn nebo brzdili brzdou (oba pedály letadlo mělo, ale chyběla spojka), hráli si na posádku za letu a naší letovou hladinou bylo sedmé nebe.
.jpg)
Palubní přístroje v Il - 18
V letounu jsme strávili prázdiny
Celé prázdniny jsme si jezdili do letadla hrát. Poznali jsme, že nejsme zdaleka jediní, kdo se v letadle vyskytuje. Z letadla totiž postupně ubývaly věci, které se kdekomu mohly k něčemu hodit. Sedadla byla vynikajícím artefaktem do zahradních altánků, koberce možná ozdobily nejedno schodiště v Dobrovízi, osvětlení bylo užitečné na dvorek i do sklepa. Nám s Vénou se však nejvíc hodily přístroje z kokpitu. Doma jsme se vybavili šroubovákem, kleštěmi a batohem, v němž jsme odváželi nejdůležitější přístroje domů a tam je tajně ukrývali, aby je u nás nenašli, protože by to jistě znamenalo trest smrti.
Jednou jsem byl v osmnáctce sám a těšil se na umělý horizont, který mi ještě do sbírky chyběl. Byl už jsem uvnitř letadla, když jsem venku zaslechl zvuk auta. Ztuhnul jsem zděšením. Nebylo kam uniknout a ti lidé venku museli vidět moje kolo, položené pod křídlem. Kdybych se schoval například na záchodě, určitě by mě vypátrali. Za chvilku něco zašramotilo v nouzovém východu a dovnitř vlezli dva mechanici ve šmírem zamazaných kombinézách s logem Československých aerolinií.
„Dobrý den,“ nenapadlo mě nic jiného. Mechanici byli v pohodě, měli pochopení pro kluka, který trávil prázdniny ve vyřazeném letadle. Měli za úkol vymontovat přístroje a odvézt je do dílny. Jenže se jim do toho nechtělo, bylo to hodně práce. Vyšroubovat všechny šroubky z palubní desky, povytáhnout „budíky“ a odpojit z nich všechny hadičky a kablíky. Tak vyndali z brašny kladívko a všechny přístroje jím rozbili. Svému šéfovi pak asi řekli, že našli všechno rozbité. Myslel jsem, že se z toho zblázním. Takové poklady a já o ně přišel!
Památka na Il - 18
Po několika desítkách let jsem ještě doma po šuplíkách nacházel zbytky svých leteckých trofejí. Ultrafialová lampička, která byla na kniplu pod volantem a svítila na fluoreskující přístroje, výškoměr s rozsahem do 20 km, různé stupnice, vypínače a páčky. Nedávno jsem věnoval kamarádovi Karlovi, který je automechanikem a létá se Zlinem 142, Cessnou a „Meťákem“, voltmetr s krásným svíticím ciferníkem a rozsahem do 30 V. Doma mi už zůstalo jen černofialové kulaté sklíčko z lampičky na osvětlování přístrojů; používám jej jako filtr k pozorování slunce. Snad mám někde v šuplíku ještě vypínač s zaklapávací pojistkou — to je moje památka na Il-18, ve které jsem nakonec nikdy nikam neletěl.
