Prolog:
Dvacáté století bylo věkem odvážných výbojů, revolučních cest a revolučních přehmatů. Věkem odvážných a průbojných lidí, kteří šli tvrdě za svou ideou – pokořit atmosféru, pokořit Vesmír. Proto se jim to podařilo. Bohužel, průkopníky letectví známe už jen z obrázků a ti, kteří pracovali na tom, aby člověk vzlétnul do kosmického prostoru a posléze na Měsíc, nejsou už většinou mezi námi. Ještě žije pár pamětníků, ještě jsou živé jejich vzpomínky na to, jak usedali do primitivních kosmických lodí a do rachotu raketových motorů vykřikovali to své „Tak jedeme!“
A na přistávacím stupni lunárního modulu Eagle někde v Moři klidu atomy slunečního záření ohlodávají destičku s nápisem, který tam zanechala posádka Apolla 11 před čtyřiceti lety:
„Přišli jsme v míru, ve jménu celého lidstva.“
Vydejme se po stopách těchto mužů, ať už byli z libovolného „břehu vesmíru,“ ať už startovali pod rudou vlajkou se srpem a kladivem, nebo pod „hvězdami a pruhy.“ Protože, ač motivace sponzorů projektů rané kosmické éry byly různé, nám může být dnes zcela jedno, kdo závod o Měsíc spustil a kdo ho vyhrál. Prostě jsme tam byli. Už před čtyřiceti lety.
Je dobré si to připomínat. Věřím, že čtenáři Aerowebu, kteří milují létání v různých jeho podobách, si tento seriál rádi přečtou. Už jen proto, že prvními kosmonauty (SSSR) či astronauty (USA) byli a zůstali piloti, výkonní i ostřílení stíhači, později i sportovní parašutisté a letci.
Zeměkoule od Měsíce
Teprve za dlouho po té se do kosmu podívali i civilisté – inženýři, lékaři, vědečtí pracovníci. Jistě, máte pravdu, dnes také turisté… Ale to už je jiná historie.
|
Věnováno těm, kteří nedoletěli: Sergeji Koroljevovi, Alexeji Leonovovi, Valeriji Bykovskému, Wirgilu Grisommovi, Edwardu Whiteovi, Jamesu Lovelovi a mnoha dalším. Stanislav Kužel |
* * *
Vzpomínka
Je noc z 20. na 21. července 1969. Sedíme v tzv. operativním studiu Československého rozhlasu v Praze na Vinohradech plni euforie. Vždyť před pár hodinami přistál na měsíčním povrchu v Moři klidu výsadkový tzv. lunární modul kosmické lodě Apollo 11 nazvaný Eagle (Orel) se dvěma kosmonauty - Neilem Armstrongem a Buzzem Aldrinem!
Ve 21 hodin a 15 minut středoevropského času, po 102 hodinách, 42 minutách a 40 vteřinách kosmického letu jsme slyšeli hlas Armstronga, který suše oznamoval:„Houston, zde základna TRANQUILLITY, Eagle přistál."
Celý svět mimo SSSR sedí u rádiových či televizních přijímačů a – jedno je-li tam noc či den – čeká. Čeká na to, až se otevře průlez lunárního modulu a z ní se vynoří postava ve skafandru…
V Praze je časné ráno a my čekáme také. Jan Petránek, Ivo Budil, profesor Rudolf Pešek, dr. Jiří Mrázek… Ty další si už nepamatuji. Ale vím, že u čtverhranného pultu s mikrofony nebylo volného místa. Máme propojený „štvavý“ vysílač Hlas Ameriky, který jede přímou reportáž z řídícího střediska v Houstonu. A protože v televizi také nespí, sledujeme na malé černobílé obrazovce, co se děje tam, nebo na 400 tisíc kilometrů vzdáleném Měsíci.
Zatímco na oběžné dráze kolem Měsíce čekal v mateřské lodi symbolicky nazvané Columbia pilot Michael Collins, ti dva dole se netrpělivě chystali k prvnímu kroku člověka na jiném nebeském tělese.
Původní plán misie počítal s třemi hodinami po přistání na kontrolu systémů LM a následujícím odpočinkem po dobu 4 hodin. Kosmonauti mají za sebou velmi náročný den, ale snad nikdo nevěří, že Neil a Buzz půjdu opravdu spát. Jsou přeci na Měsíci a mají čekat ještě několik hodin, než se dotknou vlastníma nohama jeho povrchu?
V Houstonu to tuší a tak když Neil Armstrong požádá o urychlení výstupu, dočká se kladné odpovědi jen za okamžik. Houston: „Budete mít prime-time Eagle!"
V tu chvíli jdeme zase do vysílání. Pravda, já se k mikrofonu moc nedostanu, jako „holub“ jsem tu proto, abych běhal k dálnopisu pro agenturní zprávy. Ale pak to přijde…
Armstrong se vysouká pozadu z průlezu výsadkového modulu a vyklopí kameru. A svět se zatajeným dechem, stejně jako my ve studiu, sleduje mírně roztřesený obraz, putující vesmírem přes propast 400 tisíc kilometrů. Přitom je celkem jasně vidět Armstronga sestupovat po žebříku LM.
Měsíční povrch
„A nyní vystoupím na povrch," slyšíme na Zemi docela jasně a mrazí nás v zádech. Držíce se pravou rukou žebříčku, zvedá chlapec z malého městečka Wapakoneta ve státě Ohio, Neil Armstrong, levou nohu. A pomalu, pomaloučku ji pokládá na povrch Měsíce.
Je 21. července 1969, 3 hodiny 56 minut 20 vteřin středoevropského času. Neil Armstrong se právě jako první pozemšťan dotknul povrchu Měsíce.
Pak pronese větu, která bude navždy zapsána v análech historie této civilizace: „Je to jen malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo..."
* * *
Zdá se mi, že to bylo včera, nedávno… A přitom od tohoto okamžiku uplynulo dlouhých 40 let. Na našem věčném souputníku pobývalo dvanáct mužů, vesměs Američanů. Mělo jich být více, ale celý projekt byl ukončen letem Apolla 17 v prosinci 1972. Od té doby, co Eugen Cernan jako poslední nastoupil do návratového modulu, už na měsíční povrch nikdo nevkročil.
Tehdy už totiž bylo definitivně jasné, že Sověti se na Měsíc nevypraví a prestiži Spojených států bylo učiněno za dost. Ovšem, bylo by chybou myslet si, že projekt „Muž na Měsíci“ byl jen prázdným politickým gestem, který měl světu ukázat vyspělost americké vědy a techniky.
Tady všechno začalo - Kalunga, domek otce kosmonautiky K. Ciolkovského (foto SK)
Tím spíše, že tehdejší sovětský lídr, Nikita Sergejevič Chruščov si dovolil opojen počátečními úspěchy sovětské kosmonautiky prohlásit, že „ten, kdo bude první na Měsíci tak prokáže, který společenský systém je lepší, vyspělejší.“ I stalo se. Jenomže Chruščov měl na mysli tzv. socialismus…
Projekt Apollo, po jehož stopách se nyní vydáme, totiž zůstává nehledě na dobu, ve které se zrodil, největším výbojem moderního lidstva, srovnatelným snad jen s Kolumbovou plavbou a objevením Ameriky. Přinesl s sebou obrovské množství technologických a vědeckých poznatků, které mnohanásobně „zaplatily“ těch 25 miliard (tehdejších) dolarů a jejichž výdobytků dnes užíváme, aniž bychom to tušili.
Když se budete za jasných nocí dívat tam, nahoru, k poťouchle se usmívajícímu Měsíci, vzkažte mu: My se vrátíme! Možná za deset, možná za dvacet let. Ale vrátíme se tam a pak přijde na řadu Mars. A pak další planety. Možná i jiné hvězdy. Protože si to žádá logika vývoje této civilizace. Jinak by nebyla hodna těch lidí, jejichž stopy dodnes uchovává měsíční prach.
Překvapivý začátek
Kluč na drenaž…
Jest drenáž…
Zažiganije! (motory se zapalují)
Promežutočnaja – motory na plný tah (odpalovací rampa se zahalí do plamenů a dýmu)
Padjóm! Start… (odpojují se zásobovací věže, raketa zvolna stoupá vzhůru)
Želaju vam ščastlivovo paljota!
Pajechali!
Podle toho „Pajechali!“ jste snad poznali, že jde o start Jurie Gagarina. Onoho usměvavého sedmadvacetiletého mládence, který dosáhl dvou nepřekonatelných rekordů: nejkratšího kosmického letu a největší slávy. Po 12. dubnu 1961 se stal symbolem doby a chloubou sovětského systému.
Tehdejší první tajemník ÚV KSSS Nikita Sergejevič Chruščov toho náležitě využil: „Děti kosmické generace upozornili kapitalistický svět na možnosti sovětské vědy a techniky a na výkonnost sovětské ekonomiky,“ hřímal na plénu UV KSSS.
Gagarinův Vostok
Vesmír a politika
Bylo 12 let po ničivé světové válce, psal se rok 1957. V Rusku ještě mnozí žili v zemljankách, ale mělo už nejen atomovou, ale co čert nechtěl i vodíkovou pumu. A rakety. Nikita Chruščov, na jehož éru se vzpomíná jako na léta tzv. oblevy sice zjara r. 1956 odsoudil Stalinův kult osobnosti, ale zároveň nechal na podzim rozstřílet lidové povstání v Budapešti. O rok později, 4. října, vypustil Sovětský svaz první umělou družici Země.
Konec 50tých a začátek 60tých let minulého století bezesporu byl ve znamení drtivých sovětských úspěchů ve vesmíru: První Sputnik, první živý tvor (pes Lajka) ve vesmíru, první člověk – Jurij Gagarin ve vesmíru.
Raketa V-2 na odpalovací rampě
Na svoji družici čekají Američani až do r. 1958, a musí k tomu přizvat Wernhera von Brauna, konstruktéra Hitlerovy „odvetné zbraně“ – rakety V-2. A teprve měsíc po Gagarinovi, v květnu 1961 USA vypustili na pouhou balistickou dráhu kabinu Mercury s Alanem Shepardem, kterého následoval Virgil Grisom. Ale John Glen, který jako první Američan opravdu obletěl Zemi kosmickým prostorem, musel čekat až do února 1962. Rovněž zde posloužila von Braunova raketa Atlas-Redstone.
Ve svém projevu ke Kongresu 25. května 1961 se snažil nový americký prezident John F. Kennedy pozvednout americkou morálku výzvou k vyslání expedice na Měsíc:
„Věřím, že tento národ si může vytknout za cíl přistání člověka na Měsíci před koncem tohoto desetiletí…“ (I believe that this nation should commit itself to achieving the goal, before this decade is out, of landing a man on the moon and returning him safely to the Earth.)
Zase slova, která dobře známe.
Jenomže příběhy, které zde budete číst, je potřeba zasadit do konkrétních historických souvislostí. Protože muži, kteří mezi s sebou soupeřili o to, aby vyslali první lidi na Měsíc, byli jimi svázáni, ať si to uvědomovali, či ne. Spojovala je pouze touha, které byli často nuceni obětovat všechno. Rakety pro Hitlera? Proč by ne! Nosič pro Stalinovou atomovou bombu? Samozřejmě. Za to nám dovolte rozkopnout dveře do vesmíru… Vyslat člověka na Měsíc!
Ale k tomu tenkrát měly obě velmoci ještě hodně daleko. Jistě, o letu na Měsíc se snilo, psalo, hovořilo, vznikaly první náčrty kosmických raket a lodí, ale byť Neil Armstrong z měsíčního povrchu prohlásil že „všechny nás do vesmíru pozval Gagarin“, ten správný impuls tomu dali prvotními sovětskými úspěchy pokoření Američané.
„Rozhodli jsme se letět na Měsíc. Rozhodli jsme se letět na Měsíc v tomto desetiletí a vykonat další skutky ne proto, že jsou lehké, ale právě proto, že je to těžké...,“ upozorňoval americké občany jejich prezident. Sovětské vedení to ke své škodě vidělo jinak.
* * *
Těžké slavné začátky
Peenemünde na severu Německa, 9. října 1942. Raketa A-4 (V-2) dosáhla výšky 90 km a pronikla tak na hranici kosmického prostoru. Za tímto úspěchem stál ambiciózní muž v uniformě důstojníka waffen SS, muž bez ukončeného technického vzdělání, Wernher von Braun.
Peenenmünde start V-2
Je dobré si toto datum zapamatovat. Protože právě konstrukce této rakety, ve své době nevětší a nejvýkonnější, se stala základem kosmických úspěchů v poválečném SSSR a USA.
W. von Braun představuje Saturn
Vyslat člověka na Měsíc! Snil o tom už Leonardo da Vinci, Jules Verne… Eduard Ciolkovskij. Raketoví průkopníci třicátých let minulého století: Goddard, Canděr, Oberth… A někde tam se začínají objevovat i jména, jako je Sergej Koroljev a Wernher von Braun. A zatímco Koroljev už před válkou mizí v lágru u Kolymy a válečná léta tráví ve vězeňské konstrukční kanceláři (stejně, jako téměř celá sovětská konstruktérská letecká elita), von Braun už tehdy budoval základy cesty na Měsíc.
Co na tom, že V-2 dopadaly koncem války na Londýn a terorizovaly civilní obyvatelstvo. To vše bude později zapomenuto.
von Braunova raketa Juno II
V případě Koroljeva a spol. zase Stalin milostivě „zapomene“, že tyto lidi kdysi škrtem červené tužky poslal na Sibiř. A výměnou za utajení své existence dostanou obrovské pravomoci. Korolejv se stává Hlavním konstruktérem.
Na samém začátku kosmické éry byla raketová technika technickou vojenskou a proto byla v SSSR jména lidí, zejména pak hlavních konstruktérů, kteří se podíleli na jejím vývoji, přísně utajována – na rozdíl od těch, kteří na kosmické technice létali. Veřejnost se je dozvěděla až po jejich smrti…
Američani testují A-4 a nechají von Brauna pracovat na jejích modifikacích, ale problém jim přeci jen dělá jeho „hnědá“ minulost. Proto také trvají na tom, aby první americkou družici Vanguard vynesla raketa čistě americká. Ta ale několikrát předvede ohňostroj pouze na odpalovací rampě. Nakonec přijdou s prosítkem za von Braunem, který má svoji raketu „Juno“ odzkoušenou.
Než se do vesmíru podívá první satelit made in USA, zaštěkal už z oběžné dráhy kolem Země i první živý tvor, fenka Lajka. Pravda, druhý den přestane na družici fungovat klimatizace a Lajka se doslova uvaří, nicméně to nikdo netuší a Sovětský svaz dosáhne dalšího prvenství.
Co pak je proti tomu satelit Explorer, vážící pouhých 13 kilogramů, který dík von Braunově raketě Juno I (odvozené od balistické střely Redstone) zapípá z kosmu až 31. ledna 1958?
Je zajímavé, kolikrát se v souvislosti s kosmonautikou ještě setkáme se slůvkem „kdyby.“ Kdyby totiž dali američtí politici přednost německému konstruktéru, mohl místo tzv. balastu vynést užitečný náklad – družici – už v létě 1957. O pár měsíců dříve, než to vyvzdoroval na generálech a S. Chručovovi tvrdohlavý Koroljev. Ostatně, i on měl štěstí – jeho nosič R-7 měl při svém říjnovém zkušebním startu vynést a donést na polygon atomovou bombu. Hlavice ale ještě nebyla hotova – a tak místo ní namontovali Sputnik…
Pár dní na to pochopil sovětský vůdce Chruščov obrovskou propagandistickou moc „Sputniku“ a kosmonautiky a dal jí zelenou. I když – projektem LUNA – vytouženým letem na Měsíc svého Hlavního konstruktéra Sergeje Koroljeva není nijak nadšen.
Start Sputniku
Sergej N. Chruščov, syn tehdejšího prvního tajemníka ÚV sovětských komunistů, který na přelomu padesátých a šedesátých let pracoval v konstrukční kanceláři Koroljevova konkurenta Vladimíra Čelomeje, to vidí realisticky:
„Kdyby nám Američani nehodili rukavici a nevyhlásili závody o dobytí Měsíce, můj otec a sovětské vedení by se nikdy nerozhodlo věnovat tak obrovské peníze na lunární program. Nikita Sergejevič nebyl ochoten za Lunu „platit“. Považoval za účelnější tyto velké peníze investovat do zlepšení životní úrovně lidí, zemědělství, ekonomiky, protože tehdy byl u nás nedostatek jak obilí, tak masa atd. A na let na Měsíc by se utratili takové miliardy!“
Sputnik se odděluje
Je to tvrzení poněkud sporné, protože na jiné kosmické (vojenské projekty) byla sovětská generalita ochotna vynaložit mnohem více. Nicméně faktem je, že konečného požehnání se Koroljevovu lunárnímu projektu, který prosazoval už od startu Gagarina, dostalo až v r. 1964, kdy už Američani měli značný náskok nejen v programu pilotovaných letů kolem Země, ale i v projektu Apollo.
Jak vše nakonec dopadlo víme, na Měsíci se jako první v červenci l969 vylodili Američané a Sověti lunární program o pár let později zastavili.
Ovšem POZOR! Máme tu další „kdyby!“
Když se začátkem devadesátých let minulého století v rámci do té doby neslýchaně otevřené spolupráce USA a Ruska nejen v kosmonautice dostali odborníci NASA k materiálům o projektu LUNA, byli jistými fakty šokováni. A učinili tento závěr: Kdyby Sověti v šedesátých letech vsadili na jinou raketu, než Koroljevovu N-1 (Nositel pěrvij), totiž na raketu UR 700 konstruktéra Vladimíra N. Čelomeje, byli by zřejmě na Měsíci první oni. A vlajku by do lunárního prachu nezabodnul Neil Armstrong s Edwinem Aldrinem, ale muž jménem Alexej Leonov.
* * *
