Všeobecný průkaz radiotelefonisty

Zkoušky pro získání tohoto druhu průkazu se provádějí na Českém telekomunikačním úřadu v Praze, přihláška ke zkoušce i s podrobným návodem, jak ji vyplnit a co vše je k ní potřeba přiložit, je k dispozici na adrese http://www.ctu.cz/main.php?pageid=43. Správní poplatek za vykonání zkoušky činí 400 Kč a je potřeba ho zaplatit ještě před jejím vykonáním. Čekací doba na zkoušku je maximálně tři měsíce, ale většinou se chodí dříve. Co se týká vlastní zkoušky pro získání průkazu, ČTU má na svých webových stránkách zveřejněny otázky i se správnými odpověďmi , tyto samé otázky Vás při testu na 100 % potkají. Doporučujeme prohlédnout naší stránku průkaz radiotelefonisty zde na Aerowebu, popř. zde je adresa stránek ČTU http://www.ctu.cz/1/download/osnovy_zkousek.pdf  .



Jak probíhá samotná zkouška

Když jsem se této zkoušky zúčastnil, bylo nás dohromady zhruba 20 lidí, od plachtařů až po obchodní piloty. Mysleli jsme si, že vše půjde poměrně rychle a brzo budeme mít průkazy v kapse, ale nakonec se ukázalo, že ústní část je zdlouhavější, než si všichni předem představovali. Je proto třeba počítat s tím, že se může stát, že zkouška bude trvat více než celé dopoledne. Hodně také záleží na tom, kolik lidí se zrovna zkoušky účastní.

Písemná část proběhla bez problémů, jak již bylo zmíněno výše, jedná se o test, kde se vybírá právě jedna správná odpověď. Jelikož jsou otázky předem zveřejněny na internetu, tak je to jednoduché, není potřeba nic koumat a pokud si to člověk párkrát pročte a naučí se odpovědi nejlépe nazpaměť, tak by s tímto testem neměly být problémy. Po tom, kdy všichni dopsali písemný test, jenž je sice omezen časovým limitem, ale garantuji, že i ti nejpomalejší se do něj v klidu vešli, tak komisaři zuřivě opravovali a u toho, jehož test byl správně, pak volali adepta k ústní zkoušce, kde byla testována znalost letecké angličtiny. To je jediný rozdíl oproti zkouškám pro omezený průkaz radiotelefonisty, protože tam se angličtina nevyskytuje ( kromě anglické hláskovací abecedy, na tu se mě ptali ). Zcela upřímně - já jsem se naučil pouze otázky k písemnému testu a na angličtinu jsem se moc neučil.



Na přezkoušení z AJ je vyčleněno cca 15 minut na člověka, samozřejmě se to liší případ od případu, ne vždy je tam každý čtvrthodinku, jiný déle, někdo méně. Zkoušející byl hodný, létá jako kapitán na L-410, takže leteckou praxi má, nedělal nám na ústním problémy, jen se občas rozčílil, pokud člověk řekl vyložený nesmysl. Jelikož jsem šel na ústní zkoušku na řadu asi jako desátý v pořadí, tak s tím, jak lidé vycházeli, tak si vzájemně říkali, na co se ptá a co chce slyšet. Jenže po určité době to zkoušející zjistil, protože tam někteří šli a než položil otázku, už odpovídali to, co se dozvěděli od předchozího člověka, takže tím pádem došlo k tomu, že se otázky po určité době změnily, ale ne nijak radikálně.

Když jsem se konečně tedy dočkal i já a po dlouhé době přišel na řadu, nejdříve jsem dostal pár vět, které jsem mu musel odříkat písmeno po písmenu v anglické hláskovací abecedě. NIKDY předtím jsem s tím neměl problémy, ale byl jsem tehdy malinko nervózní ( ostatně jako většina z přítomných ), takže se mi některá ta zlobivá anglická slovíčka najednou nechtěla  vybavit :-). Potom jsem měl za úkol přečíst anglický článek a přeložit ho do češtiny. To aby se zjistilo, jestli jsem to pouze nepřečetl anglicky a zda jsem tomu skutečně porozuměl. Někdo tam jako text dostal manuál od C-172, já už si bohužel nepamatuji, o čem byl zrovna ten můj článek, ale bylo to něco o lidském sluchu.



Poté následovala taková hra, kdy zkoušející představoval věž, já letadlo a měli jsme spolu komunikovat. Řekl: „ Stojíte s Piperem ( pokud by někomu tento typ nevyhovoval, mohli jste mu klidně říct, že proti tomuto letadlu máte třeba averzi a dostali byste jiný typ ) na stojánce na letišti Ostrava - Mošnov a žádáte odletové povolení pro let za VFR bez letového plánu do Prahy  přes výstupní bod ( ten si vymyslel ) a následně žádáte povolení k pojíždění atd.atd. No a já jsem s ním začal anglicky komunikovat, vše nakonec relativně úspěšně „ s věží “ vykorespondoval, takže byl do jisté míry spokojený. Nakonec mi řekl, že je ATC, já kapitán Boeingu 747 a ve výšce 30 000 feet mi praskne okénko v pilotní kabině, nastane dekomprese a zeptal se mě, jak bych na to reagoval. Tak jsem, pořádně ani netušíc, co dělat, řekl, že bych zavolal ATC a jelikož jsem se měl údajně nacházet u nějakého letiště, tak jsem je chtěl požádat o povolení sestupu a následné vektorování a přistání. Jenže jsem nevěděl, že v tomto případě nebylo zrovna nejlepší použít při komunikaci s ATC slovíčko „REQUEST“. Když jsem ho totiž vyslovil, tak trochu zrudnul a začal hlasitěji oddechovat. Říkal, že v takové situaci já nikoho přeci NEŽÁDÁM, ALE  MUSÍM KONAT. To jsem si poprvé za celou dobu myslel, že mě vyhodí, ale nakonec se mu to k mému štěstí podařilo rozdýchat. Pak už se naštěstí na nic jiného neptal a propustil mě s tím, že jsem vyhověl.



Když úspěšně ukončili i ostatní, tak se akorát počkalo na vystavení průkazů a mohlo se konečně jít domů.

Co se týče výukových materiálů pro anglickou část zkoušky, stačí si zakoupit knihu VFR angličtina. Ale já myslím, že bohatě postačuje si přečíst předpis „ Radiotelefonní postupy a letecká frazeologie a terminologie“. Ten je zadarmo a dle mého názoru by to mělo k úspěšnému absolvování zkoušky stačit. Opravdu to není příliš těžké zkoušku složit, na ÚCL bude hůř :-).